Musíme si promluvit o Kimovi (Moebius)

Kde končí hranice snesitelnosti, obsahové i formální, filmového média? Asi nejpalčivější otázka řezavě rezonující po shlédnutí audiovizuálního terroru Moebius, jednoho z nejaktivnějších jihokorejských režisérů Kim Ki-duka. Pakliže vypustíme otázku, o čem film vlastně je, co je jeho myšlenkou a zda-li nějakou vůbec má, co nám zůstane? Jde jen o sadistické zobrazení tabu s nemilosrdností surrealisty, bourání diváckých očekávání nebo naopak jejich důmyslnou tvorbu porušováním pravidel? A co trailer, který toho z pochopitelných důvodů zamlčel více, než je obvyklé?

Formální stránka umocňuje bezcitný atak na diváka. Doslova němý film. Žádná z postav během 89 minut nepronese jediné slovo. Zazní křik, pláč, sten, které ovšem iracionální chování postav vysvětlit nemůžou. Je z toho patrná autorova snaha diváka frustrovat, otázka, proč se ve filmu děje to, co se děje, se vrací čím dál naléhavěji. Zobrazované šokuje a zneklidňuje. V předchozí tvorbě nesklouzával Kim Ki-duk k samoúčelnému zobrazování násilí díky spirituálnímu přesahu nebo rovině příběhu, brutalita byla vykoupena přerodem postav a následným pokáním.

Ani v posledním snímku jihokorejského režiséra nechybí motiv víry, jen v kontextu zobrazených událostí je těžké ho interpretovat, což ještě více znesnadňuje jeho uchopení. Hlavním tématem je Oidipův a kastrační komplex i kastrace samotná, z toho vyplývající závist penisu, pocit viny a pomsta. Komplexy vnucené synovi jednáním rodičů, zde sice vede k drastické proměně jedince, duševní i fyzické, tentokrát ale obléká kněžské roucho nejméně provinilá postava příběhu, jeho oběť. Nejde o snahu změnit se a stát se lepším člověkem, jako spíš o pokorné gesto před vlastním osudem hraničící se šílenstvím. Stejně jako oběti příběhu musí hledat nové cesty k uspokojení, které od slasti přecházejí k bolesti, musí se i oběť filmu Moebius, tedy divák, nastavit na masochistický percepční modus a strhávat vlastní hranice, aby dílo znechuceně nezavrhl a neodešel ze sálu.