Následovat hlas(itost) hluku (Noise Fest Czech republic)

Když jsem na Sibiři naposledy, potřetí, navštívil hudební performanci Headbanger, její intenzitu jako by ztupila příliš nízká hlasitost. Obdobného problému nebylo nutné se bát o týden později, kdy totéž místo hostilo dvoudenní setkání Noise Fest Czech Republic. Po obou stranách pódia se krom dvou párů reproboxů tyčil také takzvaný BUSS alias Big & Ugly Soundsystem umělce Utku Tavila, který tak nechal přes dvacet projektů z různých zemí Evropy promluvit společným hlasem.

MEZINÁRODNÍ DEN HLUKU

Dle Věry Linhartové není materiálem poezie jazyk, nýbrž hlas, který k nám „promlouvá nezřetelnými slovy, tónem naprosté nezbytnosti“. Stejně tak jako by i noise komunikoval spíše skrze univerzální a apelativní hlas(itost), tedy zněl oním „tónem naprosté nezbytnosti“, jenž předchází jazyku hudby a jeho gramatickým pravidlům. „Nejvíc si na tom asi užívám chvění procházející celým tělem,“ řekla mi po několika setech kamarádka, která byla na akci podobného typu poprvé. Já nejspíš taky, i když už jsem jej nevědomě redukoval na samozřejmost. „Poslouchal jsi po cestě sem noise?“ ptal se mě žertem jiný známý. Jak bych mohl, když ve sluchátkách jej lze necitlivě utišovat a kočírovat? Mnohem příjemnější je, když on vede mě – jako např. během patnáctiminutového setu dua PCRD-12.5. Tito Slovinci zahráli zvuky táhlé natolik, až překlenuly noise v drone a z rozvibrovaného těla vytřásly část nahromaděného stresu a frustrací. Jen by to příště mohlo trvat třeba čtyřikrát déle…

Slovinských vystupujících bylo na festivalu povícero. Jak mi prozradil Obstík, jeden z organizátorů a muzikant známý především díky projektu Usnu?, dříve se Noise Fest pořádal právě ve Slovinsku, a to coby akce „kontrakultury“ na mezinárodní den boje proti hluku. Mimo jiné kvůli prohrané bitvě s návštěvností tam ovšem zanikl, a proto přesídlil do Čech, z kteréhož důvodu je zde jeho název opatřen neobratným „Czech republic“.

Ze slovinské delegace mě dále uchvátil set hudebnice Kikiriki. Plochy rozličných samplů protínal její přízračně znějící hlas, který jako by se díky efektům ozýval ze sluchátka telefonu sloužícího toho času coby komunikační médium se záhrobím. Kéž by jím pak šlo přivolat dalšího, naštěstí žijícího z krajanů Kikiriki, a sice sedmnáctiletého(!) gore-noisaře Urethra, který na festivalu nakonec nemohl vystoupit. Pokud se nemýlím, šlo by v Česku, resp. na Sibiři o koncertní premiéru tohoto subžánru, jemuž jsou vlastní bublavé, jakoby žabí zvuky a fotky mrtvol na přebalech alb.

ZAHŘÁT SE U OHNĚ I SPORTEM

Název Sibiř se pak jako příznačný jevil jen během prvního dne. Venku svítilo sluníčko a do novým životem bujících útrob zaniklého kina se tak člověk chodil především ochladit. Po prudkém poklesu teploty následujícího dne se ovšem vnitřek stal o poznání hřejivějším. V jednu chvíli jej provonělo hořící dřevo – nějaká dobrá duše na zahrádce rozdělala oheň. Krom tepla poskytly prohořívající laťky i umělecký zážitek, libozvučné popraskávání šlo těžko vnímat jinak než jako příjemnou musique concrète. Plameny hypnotizovaly a hlavou mi zněla slova Cormaca McCarthyho, pro nějž „každý oheň jest součástí všech ohňů, jest ohněm prvním i posledním, jenž na zemi zaplane“, avšak ta byla přehlušena důraznějším voláním Obstíka: „Pojďte dovnitř, děje se tam něco geniálního!“ Měl pravdu. Respektive oba ji měli. Francouzský umělec William Nurdin zrovna v odpadu patrně české provenience rejdil pomocí kontaktního mikrofonu a efekty moduloval svůj křik. Mezi krabičkami od kondomů, novinami a dalším drekem údajně hledal Ježíše, přičemž tichá místa vyplňující jednotlivé vpády hluku prosycoval smích rozjíveného Kryštofa Pátry.

Ten na Noise Festu zahrál společně s Tomášem Jirsou v duu Separate Isolated. Když jsem je měl možnost vidět na Sibiři minulý rok v květnu, šlo o meditativní, ba až mystický set, kdy dunivé zvuky vyluzované na kovovou desku doprovázelo zaříkávání z korpusu saxofonu. Nástrojové obsazení bylo podobné i nyní, ovšem vloni jen zkusmé rozechvívání kusu plechu nahradilo bezuzdné máchání s ním na způsob danger music. Obdobnou energičností pak čišel i set noisecoreové formace Sedem minút strachu, který mám vzhledem k pokročilé hodině sice trochu v mlze, ale mohu-li soudit dle frenetické performance plné skoků a pádů, oni zřejmě též.

Pod některými videi z jejich koncertů na YouTube se opakovaně objevuje myšlenka, že na svůj nástroj umí hrát jen bubeník. Potěšilo mě, že v průběhu vystoupení s baskytaristou vyměnil bicí soupravu za instrument, který má, slovy hlukových superstars The Gerogerigegege, „1234(!)“ strun. Energický výdej spíše sportovnějšího rázu pak předvedlo duo Aerobiconoise. Hluk generovalo pomocí rotopedu a hula hop obruče, která se kolem těla performerky točila s minimální mírou pádů bezmála dvacet minut. Obdivuhodné výkony a zároveň připomínky, že o vizuálně nápaditých setech se píše vždy snadněji.

RAKVIČKY A HORORY

Přesto bylo skvělé si některá vystoupení nerušeně vychutnat pouze ušima – stalo se tak ovšem zpravidla neplánovaně, když člověk omylem promeškal začátek performance. Vystupující totiž hráli pod podiem, a tak se zadním řadám zcela ztratily kvůli vyšším jedincům v liniích prvních. Nejlépe pak podium zužitkovali industriální Jude, kteří jej pokryli několika vlastními reprobednami nad rámec Utkova zvukového systému. Hřmotný set jsem slyšel v sedě na metr od zpěváka, přičemž mou pozornost většinu času poutaly právě ony impozantně se tyčící aparatury, zpoza nichž nenápadně vykukoval kousek plátna se zadní projekcí.

Slovo „zadní“ zde platilo dvojnásob, jelikož plocha pro projekci se nacházela nemálo metrů za hranou podia, asi aby si člověk mohl udržet tzv. estetickou distanci... Podmanivou projekcí sestávající ze záběrů na rozličné hřbitovy halené v odstínech černé a bílé jej pak zkrášlili taktéž industriální Totengräber (neplést s kapelou Hrobokop). Tito funebráci zároveň pro návštěvnictvo Noise Festu přinesli krabici rakviček – díky, příště ale prosíme i o věnečky!

Při setu Powerstanz jsem viděl málo a po něm naopak moc. Ze stolku (asi) pokrytého různými krabičkami a elektronikou do publika mířilo oslepující světlo, naproti něhož se nacházela má tvář. Když jej pak po konci vystoupení znenáhla zhasli, nějaký čas mi záře coby „zrakový fantóm“, jak tomu říkal J. E. Purkyně, doznívala vprostřed zorného pole. Obdobně iluzorní obrazy, ovšem méně násilného charakteru, umně vytvářel také hlukař SN:AG))). Jeho výzor, tedy čepice s logem hororu Tetsuo a mikina s motivem z plakátu k taktéž hororovému Der Todesking, společně s mysteriózním zabarvením hudby vyvolávaly příjemné vzpomínky na takto orientované filmy starší datace.

… A BUDE LÍP

Když navštívím opakovaně tentýž festival, mnohdy mám pocit, jako by mezi jeho nynějším a předchozím ročníkem neproběhl žádný čas, jako bych nikdy neodešel. Člověk se totiž rychle naladí na melodie a rytmy, které zde pravidelně zaznívají. Na Noise Festu pak hrají podle taktovky směřující svým mácháním publikum z maximálně patnáctiminutových pauz trávených povětšinou na zahrádce na obdobně dlouhé a četné sety do sálu a zase zpátky, samozřejmě s občasným odchýlením z trasy na bar či k distru obsluhovaném Grashou. Pokud se příští rok budete chtít na tomto brrrrněnském festivalu zahřát nikoli jen takto kmitavým pohybem, můžete Sibiři přispět na topení. Třeba ji poté přejmenují na Saharu…