Nebezpečně povědomí Godsmack

Na americké rockery Godsmack, kteří svého času pomrkávali po stylech jako nu-metal či postgrunge, jsme čekali dlouho. Největších úspěchů dosáhli na přelomu milénia, tehdy si sáhli i na nominaci na Grammy. Zenit už ovšem mají dávno za sebou, dnes žijí ze staré slávy a svůj poutavý hardrock nyní hrají na místech, která jsou pro mnoho Američanů „divokým východem“. Tohle všechno ale bylo osazenstvu Velkého sálu Lucerny – prostoru poněkud naddimenzovaného, na balkony se vůbec nepouštělo a o davu se dalo mluvit maximálně ke zvukaři – ze srdce jedno.

A oddané fanoušky skupina z Massachusetts rozhodně nezklamala. Devadesátiminutovou show, do níž vměstnali čtrnáctku skladeb, odehráli s nadšením a nezbytnou energií, kterou dodával zejména nepřehlédnutelný bubeník Shannon Larkin. Taky jim pomohl velmi dobrý zvuk, který, na rozdíl od předskokanů The.Switch, pustil ven i zpěv do takové míry, že byl alespoň rámcově srozumitelný.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Trumfy drží Godsmack v rukou dva. I po více než dvaceti letech na scéně stále umí napsat sakra hitovky – zářezy z aktuální desky Bulletproof či When the Legends Rise budiž důkazem –, navíc zpěvák Sully Erna je umí prodat. Se vší rockovou manýrou, velkými gesty, hecováním publika a obžerně protahovanými úvody a závěry skladeb. Kouká se na to i poslouchá se to dobře. Jenže když pak před přídavkem zařadili cover The Beatles Come Together, který se proměnil ve finále zeppelinovské Stairway to Heaven, bylo zřejmé, že Godsmack jsou vlastně jen jedni z mnoha a toho skutečně svého, osobitého mají jen pomálu.

Na deskách i na koncertě byla řada momentů, kdy zněli až nebezpečně povědomě: sborové halekačky už tu byly tisíckrát, riffy ani melodie nepřekvapí, není těžké předvídat, co se v songu bude dít dále. Godsmack mají, přese všechnu poctivost vloženou do svého úsilí, tu smůlu, že si je snadno spletete. Čili: dobrá práce, podařená premiéra, ale…