Články / Seriály

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Postrach okolí? (Fvck_Kvlt)

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Postrach okolí? (Fvck_Kvlt)

Michal Pařízek | Články / Seriály | 30.01.2024

Domácí hřiště může být výhodou i stresujícím faktorem, navíc dobře víme, jak to chodí s proroky. Jenže k pochopení určitých procesů a kontextů často nelze dojít jinak než návštěvou prostředí, ze kterého vycházejí. Nové album Denise Banga alias Fvck_Kvlta je očekávané dlouho, titulní téma Full Moonu bylo ve hře už nějakou dobu. A když se to všechno spojilo, nezbývalo než si do Trnavy zajet. „To bude mega, v sobotu máme s The Wilderness takú miestnu akciu, to musíš vidieť,“ říká mi Denis skrz Zoom pár dní předtím, než první březnovou sobotu brzy ráno usedám do vlaku směr Slovensko. Nejen, že to myslel upřímně, ale ještě měl navíc pravdu.

Načasování nemůže být lepší, vycházím z haly trnavského nádraží rovnou do šikujícího se davu fanoušků místního Spartaku, kteří se chystají na výjezd za derby se Slovanem do Bratislavy. Červeno-černé barvy všude kolem, hooligans sice nejsou úplně stovky, ale o to hlasitější jsou. A konkrétnější. Některé situace (a slogany) bývají schematické. Denis přichází o pár minut později, s omluvou a vysvětlením, že měl náročnou noc. Od hulákajícího zástupu se vydáváme směrem k jeho bytu, po cestě s úsměvem vypráví, že se z okna může skoro dívat na zápasy, protože bydlí hned u fotbalového stadiónu: „To vieš, Trnava je futbalové mesto. Dnes už to nie je také hrozné, ale ešte pred pár rokmi sa mesto pri každom domácom zápase menilo na vojnovú zónu. Platilo pravidlo nevychádzať.“

Místní národní umělec, jak Denise s roztomilou dávkou ironie o pár hodin později nazve jeden z jeho kamarádů, bydlí v útulném střešním bytě s přítelkyní Jankou a fenkou Lunou. Vždycky, když jsem někde na návštěvě, tak mi to nedá a procházím alespoň letmo tituly knih, kterých je tady všude okolo ostatně plno. Rozeznávám Psychick Bible od Genesis P. Orridge, hned o polici níže leží biografie Cosey Fanni Tutti, nedaleko zase sebrané dopisy Deža Ursinyho Jabloň v zime. Tady jsem správně. Denis si všimne zájmu a s notnou dávkou skromnosti, které si všimnu hned několikrát, prohlásí: „Tie zaujímavé knihy sú väčšinou Jančine. Ona má úplne brutálny prehľad. Ja tu mám iba samé notorické veci ako Dostojevského...“ Záhy přichází čas na první ukázku z alba Cigán, v době mé návštěvy ještě nezkompletovaného. Track Crime Scene s hostujícím Redzedem uvede Denis se slovy, že chtěl něco se sabbathovskou náladou. Po chvíli pouští téměř hotový klip k další písni, který zase doprovází jinou historkou. Točil se v bytě, kde Denis dříve bydlel, v jeho někdejším pokoji ho před časem vystřídala kamarádka Miška. Ta se ovšem okamžitě po natáčení odstěhovala, každý, kdo měl možnost video k tracku Boh stojí pri nás podvratných už vidět, asi pochopí.


HVĚZDA Z MCDONALD‘S

Trnava s téměř pětašedesáti tisíci obyvateli není úplně malým městem, ale když se po něm člověk prochází s Denisem, může tak působit. Co pár metrů se s někým zdraví, za každým druhým rohem číhá vzpomínka nebo minimálně zážitek. A některé z nich vskutku nečekané. O bezdomovci řečeném Travolta vypráví historek rovnou několik. Procházíme okolo hranice starého města, na druhé straně rušné výpadovky stojí místní pobočka McDonald‘s a s ní sousedící zimní stadión. „Tu som vyhrával všetky možné tanečné a spevácke súťaže. Mám doma veľa pohárov, vyhral som skoro každú, ktorej som sa zúčastnil,“ směje se a vypráví, jak jeho mamince dokonce volali, když ho náhodou zapomněla přihlásit: „Asi som ich bavil, zatiaľ čo ostatné deti predvádzali nejaké detské pesničky, tak ja som paril na AC/DC alebo The Beatles. Dokonca som raz vystupoval aj tu na zimnom štadióne, tam sa odohrávali väčšie súťaže. Už v siedmych rokoch som sa predvádzal pred dvoma tisíckami ľudí.“ Pokud někdo pátrá po tom, kde se vzala suverenita a přirozenost, které jsou pro koncerty Fvck_Kvlt crew samozřejmostí, pramení možná odsud. Mimochodem McDonald‘s Denis dnes už nenavštěvuje: „V šestnástich som prestal jesť mäso a odvtedy som tam nebol.“

Na Denisovu maminku přijde řeč ještě několikrát, zjevně ho velmi ovlivnila, hudebně rozhodně. Podle Denise poslouchala jak zmíněné AC/DC, tak i Nirvanu nebo System of A Down. Denis dodnes ostatně kromě The Wilderness nebo Kvlt crew působí také v AC/DC revivalu, na což si vzpomenu o pár hodin později, když při rychlém linechecku The Wilderness zaslechnu riff z Thunderstruck. Starší bratr, v jehož studiu dnes vznikají tracky Kvlt crew, ho zase přivedl k The Beatles, které Denis bezmezně miluje. Jejich písněmi končí mnoho mejdanů po koncertech: „Spievame ich stále, raz sa mi dokonca stalo, že už všetci šli spať a ja som tam stále sedel s mobilom a spieval si. Až musel prísť Kabal a normálne mi to vypol. Kabal, chápeš to?“ Později přijde řeč také na Esgmeq, kteří měli na The Wilderness zásadní vliv, a na mnoho dalších jmen. Inspiraci se meze nekladou.

Sedíme u Denise a Janky doma v kuchyni, seznámení s Lunou přes varování, že nemá ráda cizí lidi, proběhlo naprosto hladce. Kámoši z nás byli během pár minut. U Jančiných famózních hrachových burgerů, na které budu vzpomínat dlouho, posloucháme ukázky z nové desky Cigán. Je složité vnímat takhle na první dobrou, zvlášť po několika ukázkách, okamžitě mě ale zaráží, jak pestré styly bude obsahovat. Už teď je mi jasné, že to bude silné album, nic jiného se ostatně ani nečekalo. Přichází řeč i na další věci, Denis vypráví o nedávných problémech s policií: „To vieš, ja si jednoducho nedám pokoj. Vždy, keď ich vidím, tak musím provokovať. A nedávno mi jeden fízel vyrazil ďalší zub. Tak ma to nasralo, že som sa tam na druhý deň šiel sťažovať. Samozrejme, pred náčelníkom všetko zaprel. Ani som tam nebol kvôli sebe, ale preto, aby vedel, že nie ku každému na ulici si to môže dovoliť, a aby to nabudúce neurobil niekomu ďalšiemu.“ Denis pouští i ukázku EP kapely Couro!, kterou založil s Tomášem, bubeníkem The Wilderness. Výbušné screamo, pět skladeb, stopáž sotva dvě minuty a hraje náramně. Nejlepší příprava na večerní koncert. V kolik hrajete, ptám se a Denis odpovídá, že snad někdy mezi šestou a osmou. Ještě před odchodem ale přichází nezbytná otázka: „Dáš si vodku?“


KDYBY TO BYLO VŽDYCKY JAKO TAM

Trnava je lemovaná prstenci paneláků, cestou na Bazén, jak místu, kde v režii Sketonu vyrostla nová u-rampa, říkají domácí, jich míjíme desítky. Denis ukazuje na jeden zelenkavý se slovy „tam jsem se narodil, dodnes tam žije moje máma“ a okamžitě se obrací na Janku, že u mámy dlouho nebyl a že tam musí zajít. Cestou mu volá basák The Wilderness Martin, který se v kapele stará o logistiku (pokud můžeme tento termín v případě trnavské trojice vůbec použít), s tím, že se právě vzbudil po včerejším mejdanu. První březnový pátek bylo v Trnavě zjevně veselo. Nikdo neví, zda tam bude aparát, zda jim další kapely půjčí nástroje, ale hoši si z toho hlavu příliš nedělají. Nějak to prý dopadne. Martina vyzvedáváme v dalším paneláku, na gramofonu se točí In Utero od Nirvany, takže musíme počkat až dohraje. Další vodka.


„Sme komunita ‚skejťákov 's vášňou pre BETÓN. Sme SKETON!“ píše se na stránkách platformy Sketon, která zrovna kromě nového spotu oslavuje i páté narozeniny. The Wilderness jsou pro lidi okolo Sketonu zásadní kapelou, jako ostatně pro leckoho, nejen tady v Trnavě. Denis s The Wilderness ve městě pořádali desítky koncertů, pro mnoho dětí byli právě oni příkladem toho, co je to punk. Co je to DIY. Podobný přístup s sebou Denis a celá Kvlt crew přinesli i do rapového kontextu, včetně skromnosti a integrity. „Hráme iba, keď nás zavolajú,“ říká mi později Denis. To platí odjakživa u The Wilderness, stejné pravidlo vyznává i Fvck_Kvlt. Po dvaceti minutách konečně dorážíme do průmyslového komplexu na samotný okraj města, Denis s Jankou a Martinem se zdraví snad s každým, jako jednoho z prvních potkáváme Parise. Ten okamžitě sahá do batohu, strká mi plechovku piva a začíná vzpomínat na koncert v Mariánských Lázních: „To bolo niečo! Obišli sme toho strašne veľa, ale tento koncert mi zostal v pamäti. Keby to vždy bolo ako tam.“ Dovnitř se dostanu teprve po půlhodině, téměř celý prostor menšího warehousu zabírá rampa, na odpočívadle nahoře se připravuje další místní kapela Kalimero. Kolem spousta lidí, psů a skejty duní. Zimu hasí dva ohřívače. Marně.

Hutný set Kalimero trvá necelou půlhodinu, The Wilderness ale stále chybí bubeník Tomáš. Čekání si Denis s Martinem krátí jamem, Denis se za bicími náramně baví. Paris mě vede do vedlejšího stanu, kde je alespoň o trochu tepleji a překvapivě slušně vybavený bar s domácími sirupy a bylinkami. Dostávám vodku se zázvorem, heřmánkovým sirupem a sodovkou, snítka tymiánu jako bonus. Led nikdo nepotřebuje, cena dobrovolná. Tomáš konečně dorazí a The Wilderness jdou na věc. Všichni se nacpou do malého prostoru k rampě, stojí se i na její hraně, vyhýbání se jezdcům na prknech se asi někde učí. Zůstávám raději při zemi a vzpomínám na koncert The Wilderness na Besedě před pár lety. Tehdy jsem je odzíval, moje chyba. Zjevně. Tady najednou stojí strašně namakaná kapela, která vytváří takový tlak, že se nestačím divit. Takhle se hraje na vypůjčené nástroje? Takhle se hraje na domácím hřišti. Atmosféra houstne, ale přátelsky. Heřmánek došel, ale zázvoru je dost. Naštěstí. Večer teprve začíná.


TERAPIE RŮZNÉHO DRUHU

O pár dnů později slyším konečně album Cigán celé, pár tracků v Trnavě byla pouze předzvěst. Teprve teď mi dochází majestát tematického oblouku, který desku obepíná. „Je tam viacero vrstiev. Jedna z nich je osobná a tvorí cyklus, s ktorým sa bijem celý život. Ten je zhruba takýto: pokojnejšia, kontemplatívna, relatívne triezva fáza, počas ktorej sa postupne začínam cítiť natoľko sebaisto a neohrozene, až zabudnem na svojich démonov a dovolím samému sebe odtrhnúť sa z reťaze,“ píše mi Denis: „Následkom toho sa prehupnem do manickej fázy, ktorú sprevádzajú rôzne sebadeštrukčné momenty. Potom príde ukľudnenie a fáza sprevádzaná depresívnymi epizódami, pochybnosťami o sebe samom, proste všetkým, čo sprevádza pád po manickej fáze. Na nohy sa znova dostávam vďaka tomu, že sa snažím prijať samého seba takého, aký som, bez nánosov toho, akého by ma chcela spoločnosť a systém. Vďaka tomu sa prinavrátim do prvej, pokojnej a kontemplatívnej fázy. A cyklus môže začat odznova.“ Tohle je podle Denise jedna z nejúčinnějších terapeutických technik, najednou mi dává mnohem větší smysl to, když se mi v Trnavě svěřoval s tím, že se alespoň na částečný úvazek vrací k práci v centru na pomoc narkomanům. Terapie jsou různého druhu, s různými účinky.

Hledání identity, přijetí sebe samého a s tím související vyrovnání se – to jsou hlavní témata alba, nejen v osobní, ale také ve společenské rovině. Denis hovoří o kontextu sexuální identity, genderových rolí i zmíněných manických fází, pro které nachází v jistém úhlu pohledu ospravedlnění: „Nie je to ‚robiť zle‘ iba preto, aby sa robilo zle, má to svoje dôvody. A niekedy veľmi dobré a relevantné dôvody, ktoré oprávňujú človeka aj k takým veciam, ako sú porušovanie zákona či spôsobovanie verejného pohoršenia. Tá frustrácia z dnešného sveta má spoločné korene v rovnakých problémoch pre každého bez rozdielu. Iba úroveň ich dešifrovania a navrhované riešenia sú to, čo nás delí na odlišné strany barikád. Z mojich textov je, myslím, zjavné, na ktorej strane barikády stojím. Na albume sa dá všetko vnímať v rôznych kontextoch, a to, ktorý z tých rôznych kontextov u poslucháča vyhrá, závisí od toho, na čo sa v textoch viac sústredí.“

Samotný název alba je provokativní, Denis je smířený s možnými komplikacemi v rámci digitální distribuce. Titul desky s problematickým přijetím identity úzce souvisí – Denis je po otci poloviční Rom. Různé vrstvy alba se spolu bezezbytku provazují, zmíněná možnost vybrat si z textů to pravé, není jen řečnickým obratem. Denis se v textech obrací i k předchozí tvorbě, hned několikrát konkrétně naráží na to, že starší repertoár považuje za uzavřenou kapitolu. Zmiňuje i několik výrazných událostí poslední doby – například útok na Berlin Manson v klubu Orlovňa, stranou pochopitelně nezůstaly ani tragické události u baru Tepláreň. Track Memento, který se k nim vrací, je určitě jedním z nejsilnějších míst celého alba.

Jenže ani v tomto případě si to Denis nezjednodušuje, rozhodl se událost vyprávět z pohledu vraha: „Deň po tom, čo sa stalo v Teplárni, sa mi začali vynárať v hlave rýmy, akoby písané človekom, ktorý je schopný takéhoto činu. Človekom patetickým, trochu trápnym, používajúcim trochu cringe slovník. Chcel som podchytiť genézu myšlienkového sveta človeka, ktorý je schopný sa uvrhnúť do takého mentálneho a intelektuálneho pekla, v ktorom pre neho takto odporný čin znamená vlastne dobrý skutok. Zároveň som chcel poukázať na to, ako má na tomto celom svoj podiel viny prostredie, spoločnosť, systém a ľudia, ktorí sú pri moci, bez toho, aby som páchateľa zbavoval jeho vlastnej zodpovednosti.“ V Mementu nenajdete refrén, záměrně se vyhýbá čemukoli chytlavému a z piety k obětem píseň Denis neplánuje hrát živě. „Má byť iba mementom, ktoré bude na albume. Preto sa aj tak volá. Konceptuálne spolu so Skurvenskom II. zohráva rolu opisu prostredia, v ktorom sa celý dej albumu odohráva.“

Album Cigán nevznikalo snadno, podle toho, jak je Denis a ostatně všichni v Kvlt crew aktivní, by se mohlo zdát, že jejich tracky vznikají lehce, jenže kolekce s tak propracovaným konceptem si vyžádala určitý odstup. Vybrala si svou daň. Album avizoval singl Mizéria z loňského léta, vydání se nakonec odkládalo hned několikrát. Denis neskrývá, že ho určitým způsobem paralyzovalo dění na Ukrajině i překotný návrat do života po zrušení karanténních opatření. Předchozí deska Zabijem sa! a následná EPčka vznikala z velké části právě v pandemii, bylo na ně přece jen více času a prostoru, nicméně zvukově i tematicky se to na nich podepsalo. Novinka je pevně zasazená v dnešní rozlomené době.

Denis zároveň přiznává, že jeho tvorba vzniká v jakémsi „tvůrčím chaosu“ a do velké míry spíše intuitivně: „Podvedome som si uvedomoval, akým smerom ten album ťahám, ale naplno to vykryštalizovalo až niekde ku koncu. A preto som si potreboval dať ešte chvíľku času navyše s vydaním, aby som to, čo predo mnou vykryštalizovalo, dotiahol do konca už vedome. Aj tak nemám pocit, že som urobil všetko, čo som mohol.“ Posoudit to už bude na posluchačích, jisté je, že minimálně některé polohy na desce mohou leckoho překvapit, najdeme tu dojemná lyrická vyznání, například Úsmev číslo 6 s kouzelným samplem Denisových (i mých) obíbenců God and Eve, tvrdé kytary i zběsilé ravy. A také pozoruhodný track Miera, při jehož poslechu se neodbytně vkrádá do povědomí Richard Müller. A nemohou za to jen hapkovsky rozjívené dechové party.


STŘET GENERACÍ

Pestrost alba a návštěvy různých stylů souvisí i s dalším Denisovým vystoupením, které první březnový víkend v Trnavě absolvuje. Zpátky do města nás od Bazénu veze Parisova přítelkyně, v autě duní Smash od The Offspring. Vyprávím Denisovi o jejich koncertě, který jsem začátkem devadesátých let zažil v klubu U Zoufalců, hráli tehdy jako první ze čtyřech nebo pěti kapel, bylo na nich sotva třicet lidí. Vstupujeme do klubu Zelený kríček, jehož název je prý odvozen od slova křik a kontrast s rustikálním skateovým spotem, kde jsme trávili poslední hodiny, nemůže být větší. Místo připomíná spíš hippie klubovnu, v rohu praská krb, na poličce deskové hry a na zdi za djským pultem osvětlená mandala, která neodbytně přitahuje pozornost. (Přistihuji se, že mě trochu rozčiluje.) Barman má dredy snad ke kolenům, chybí už jen kadidlo. Šum svistu. Přidáváme se ke společnosti, kde sedí také Martin z The Wilderness, vedle něj rozjetá Sajmi, jejíž fotka zdobí obal alba Zabijem sa! Ne, není to Denis. Další střípky se skládají dohromady.

V Zelenom kríčku jsme kvůli Denisově účasti na EP Polarizujem, které nedávno vydal Zandome, člen dalšího místního kolektivu Hyperpunk! Slovo hyper je na místě, punk už méně, i když v tomhle kontextu jde spíš o přístup. Čekání na Denisovo hostování ve skladbě Snívavam si krátíme dlouhým otevřeným rozhovorem, bavíme se o nejrůznějších věcech, eskapádách, drogách i alkoholu. Denis se svěřuje s tím, jak se od doby, co je s Jankou, uklidnil: „Cez týždeň radšej nepijem, neviem si dať jedno pivo. Ale naučil som sa s tým pracovať, iba víkendy si užívam naplno.” Řeč přijde pochopitelně i na Full Moon, Denis chválí osobní přístup, znova opakuje, jak je rád, že jsem dorazil. Jak jinak, odvětím, je potřeba pořádně nasát atmosféru. Což je bezezbytku pravda, teprve tady člověk alespoň částečně pochopí, jak je to všechno propojené. Jak komplikované je prostředí, ze kterého Denis a The Wilderness vycházejí, jaký je kontext jejich města.

Jedna krátká návštěva samozřejmě na úplné porozumění nestačí, možná k němu nemůže dojít nikdy. Rozlomená doba toho s sebou přináší příliš, skrz zdánlivě nepropustné stěny našich bublin se složitě hledí okolo. Možná se tomu i podvědomě bráníme. Slovensko má slepých míst ještě víc než Česká republika, představit si místní běžnou realitu není jednoduché.

Nicméně kdybych tu nebyl, tak možná ani nerozeznám pozitivní poselství, které přes všechen marast z alba Cigán vychází. „Počul som podobné názory od mne blízkych ľudí. A uvidel som to tam aj ja. Je pozitívnejšie na moje pomery. Simultánne s nie moc peknými situáciami, do ktorých som sa dostal v období, keď album vznikal, mi prišli do života aj strašne krásne veci, za ktoré som najvďačnejší aký som kedy bol. Časť temnoty sa prečistila a je to na albume počuť. Ale ako to s týmito vecami býva, nikdy nezmiznú úplne. Človek musí byť pripravený na to, keď sa znova začnú ozývať.“

Atmosféra koncertu v Zelenom kríčku je hyperpopově euforická, před pódiem tančí sotva pár desítek lidí, ale zato zpívají téměř každé slovo. Připadám si jak na show Mat213, možná to i tak bude. V místním podání. „Baví ma táto nová generácia, mám rád ako do toho idú, aj keď to možno nie je vždy tak úplne zaujímavé hudobne,“ libuje si Denis a dodává: „Navyše v klipoch nosia tričká The Wilderness, a to vie zahriať pri srdci.“ Rámus, který přichází, když Zandome ohlásí Denise, jen nasvědčuje tomu, nakolik je i v této crew oblíbený. Denisovi přátelé – spousta lidí od skejtů nakonec dorazila i sem – jeho nadšení pro Zandomeho a Hyperpunk! crew ovšem nesdílí. Nevěřícná kroucení hlavou provází i střídmé hejty, Denis se ale jenom směje a je jasně vidět, jak se střetem generací a dost možná i kultur náramně baví.

Na zmrzlém dvoře klubu pouští v širším kroužku z telefonu znovu klip k tracku Boh stojí pri nás podvratných, Denisovi přátelé se překřikují ve jmenování účastníků bytové party, která v klipu probíhá. „Ani tam nemalo byť toľko ľudí, ale nejako sa to po Trnave rozkríklo a dorazilo aj veľa ľudí, ktorých som osobne nepoznal. Pred bytom som stretol dve šestnásťročné dievčatá, že vraj sa tu má natáčať klip Fvck_Kvlta. Tak som ich vzal rovno hore,“ směje se Denis. Podobnou historku bych věřil málokomu, tady není o čem pochybovat. Poslední vodka, pak v rámci sebezáchovy raději odcházím a nechávám místní se radovat. Ostatně i hyperpop už dozněl, na stagi bliká jen zapomenutý stroboskop.


KONSTANTNÍ VZDOR

„Prechádzala som dosť veľkým vyhorením a psychickými ťažkosťami, ktoré súviseli (nielen) s tým covidovým bojom freelance kultúrnych manažérov a umelcov na Slovensku. Bola to veľká vnútorná aj vonkajšia kríza. Vtedy mi na moje narodeniny zavolal Idea a povedal, že mám vziať Denisa, že je to ‚hrozně hodný super típek‘, že potrebuje niekoho ako som ja.“ Píšu si s Martinou Kotlárikovou, někdejší manažerkou umělkyně Kataríny Málikové, která aktuálně působí na festivalu Nu Dance Fest nebo v bratislavské Kunsthalle. Matino angažmá u Fvck_Kvlta překvapilo mnohé, což nemění nic na tom, že si ho oba považují, jak Maťa potvrzuje: „Stretli sme sa na pive, myslela som, že to idem iba slušne odmietnuť. Po hodine mi ale bolo jasné, že to chcem. Bol to taký silný pocit, ktorý som mala aj ja, aj Denis a rozhodla som sa, že do toho idem na základe tejto silnej intuície. Neľutovala som to ani raz. Denis je veľmi vzácna osoba v mojom živote. Náhody neexistujú a vďaka nemu a jeho priateľke Janke som stretla svoju veľkú lásku. Navyše viem, že nie som jediná, komu Denisova hudba pomáha prežiť tento život. Je to dlhý boj.“

Ano, náhody neexistují. Když se v neděli po koncertech procházíme po prázdné Trnavě, živě si vzpomínám, jak jsme spolu dělali rozhovor pro Art Café na Vltavě. Byla těžká pandemie, do budovy Rozhlasu téměř nikdo nesměl a Denis byl stejně v Trnavě. Povídali jsme si přes slepou obrazovku po Skypu a oba měli dobrý pocit z toho, jak si rozumíme. Teprve půl roku nato, když nás Maťa konečně seznámila, se mi Denis přiznal, že se tehdy v jeho bytě protáhla nějaká party a že ve vedlejší místnosti bylo asi deset rozjetých lidí, celou hodinu se prý bál, že živé vysílání někdo, ehm, naruší. Téměř o dva roky později se společně procházíme po jeho městě, on vypráví o bláznivinách, které s The Wilderness prováděli (prý už jsou klidnější, ve světle jejich blížícího se koncertu na Full Moon Stage se tomu pokouším uvěřit), ale také o svém otci, který tragicky zemřel, když mu bylo pět a dalších velmi osobních věcech. Porozumění zůstalo, respektive se ještě prohloubilo. „Škoda, že už musíš ísť, teraz sa mi bude cnieť. Chcel by som s tebou chodiť na pivo,“ říká mi někdejší postrach okolí a já s tím naprosto souzním. Zároveň jsem moc rád, že jsme s titulním tématem počkali až na nové album Cigán. Podobná kolekce tu dlouho nebyla.

Před nádražím si fotím opuštěnou budovu čokoládovny Figaro, Denis se směje a říká, že když ještě fungovala, tak to na desítky metrů okolo vonělo po cukrátkách. Přecházíme most přes Hospodárskou ulici, na kterém se točily záběry do klipu ke skladbě Edova syna Pár pív, kde Denis hostuje. Dochází mi, že je vlastně těžko uvěřitelné, jak tahle crew sype klipy jako z rukávu. „Mám šťastie na ľudí,“ pokrčí Denis rameny a vypráví o tom, že jeho kamarádi, kteří pracovali společně na Boh stojí pri nás podvratných a dalších klipech, které přijdou po něm, si na základě této spolupráce založili produkční společnost. Jenom o pouhém štěstí to nebude.

Když si to srovnám do souvislosti s tím, co mi říkala Maťa o Denisově samostatnosti a schopnosti řešit merch, spolupráce nebo PR, i o jeho otevřenosti pro komunitní nebo charitativní akce („válečný“ Fvck_Kvlt merch, například), tak do sebe zapadají poslední střípky mozaiky. Chaos bývá obvykle vnímán jako totální nepořádek, ovšem v matematice nebo fyzice evidujeme význam tohoto slova jako naprosto opačný, daleko víc než efektem náhody se vyznačuje složitým uspořádáním. Společenství okolo Kvlt crew může působit podobně – jde o kolektiv vysoce kreativních lidí, které spojuje jistá excentričnost, ale zároveň také zřetelná empatie, cílevědomost a snaha věci měnit a posouvat. Uspořádání založené na konstantním vzdoru, jehož součástí může být každý. Nebo by možná měl. Samotné štěstí mizérii nevyléčí.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #144.

foto © Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pořadatelská: Martina Lesner (United Islands of Prague)

redakce 18.04.2024

Položili jsme několik otázek hledačce nových talentů, bookerce a dramaturgyni festivalů.

Kam na rajz s Michalem Berezňákem (Sharpe)

redakce 16.04.2024

Jarní Sharpe, chorvatský INmusic festival, Taylor Swift v Londýně. Na jaké akce nás pozve vášnivý koncertní a festivalový manažer?

Vstupní prohlídka: Marcel Gidote’s Holy Crab

redakce 10.04.2024

Loni se jim toho povedlo hodně: v březnu vydali album Farm Alarm, pak dva singly, první evropskou tour a k tomu vydávají soundtrack k počítačové hře.

Douška vydavatelská: Ancestral Vision (Unizone)

redakce 04.04.2024

Pokud budu mluvit sám za sebe, tak u mě teď panuje zdravá euforie, protože se mi asi po x letech podařilo dotáhnout do konce moje debutové EP, které vyšlo u…

Vstupní prohlídka: Marta De Pascalis

redakce 03.04.2024

Co ji inspiruje, co ji vyruší, na co jí stačí jedna věta? Marta De Pascalis v našem dotazníčku, před pražským koncertem.

Preview: Tallinn Music Week 2024

Michal Pařízek 02.04.2024

V programu najdeme známá jména jako místní hrdinky Vera Vice nebo Kitty Florentine, všudypřítomné Tramhaus, kteří vystoupí na akci Vikendica, nebo řeckého croonera Johnnyho Labella.

Vstupní prohlídka: Marie Kieslowski

redakce 26.03.2024

Marie Kieslowski vydala své debutové sólové album Je všechno dobrý? před dvěma lety, nyní na něj navazuje EP s názvem Je to složitější.

Preview: Rewire 2024

Zuzana Malá 24.03.2024

Holandský festival experimentální hudby a umění má pro letošek tučnou soupisku v kategorii legend i ikon součásné avantgardy.

Pořadatelská: Dominik Prok (Nová Cvernovka)

redakce 21.03.2024

"Podlaha bude ružovo-glittrová zaliatá epoxidom, jeden zo stejdžov bude práve na wc v štýle boiler room a zahrá napríklad DJ Záchod (Matwe), I Hate Berlin Manson DJs alebo..." Pár tipů.

Pořadatelská: Matěj Samec (MeetFactory)

redakce 10.03.2024

„Obzvlášť zvu na Dech - ten zvolte v případě, že máte chuť se s námi ponořit do naprosté tmy a naladit se na vnitřní drama jednoho člověka," říká dívadelní dramaturg…

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace