Nesnadná cesta kamsi k nekonečnu (Sonda)

V Brně se druhou listopadovou sobotu ozývaly signály na pomezí sci-fi a reality, o kterých se nám dřív ani nesnilo. Hlavní program druhého ročníku festivalu Sonda zamířil do experimentální elektroakustické scény, akademické sféry a postklubového zvuku. A celý se odehrál v prostoru hvězdárny a planetária.

Přilákal desítky převážně mladých lidí, napříč kreativními a intelektuálními odvětvími. Tématem bylo prorůstání hranic – prorůstání přístupů, scén, technologií a myslí. Festival byl doplněn o četné projekce, instalace a intervence z dílny kolaborativního projektu Trychtýř. Za dramaturgií stály dvě postavy místní scény, Jan Lichý a Jiří Suchánek. Publikum zažilo celkem pět vystoupení odrážejících povahu tvůrců.

Fenomenální britská dvojice Church Andrews & Matt Davies, zabývající se rytmickou syntézou, se představila v české premiéře. Zkoumala možnosti hudební řeči mezi nástroji, to, jak různé perkusivní prvky „spouští“ synťáky a ovlivňují vztahy mezi tóny a laděním. Živým způsobem vedlo dialog plný energie v záplavě proměňujících se frází, udivovalo hravou souhrou polyrytmických i texturálních kvalit. Ojedinělá, nepředvídatelná směsice stylů vycházela z kořenů žánrů jako dub techno, americký minimalismus, hip hop nebo jazz. O vizuál na míru se postaral Petr Bradáček, který za pomocí real-time videa vytvářel sérii krátkých klipů, odkazující k avantgardě a geometrii.

OTEVŘENÍ PORTÁLU

Performance srbské hudebnice Svetlany Maraš připomínala astro-inženýrku nervózně zadávající sekvenci pro otevření portálu s temnou energií. „Jsou to mikroprocesy, které ovládám v přítomném čase,“ prohlašuje Maraš. Improvizace byla opřená o interakci zvuku v prostoru za pomocí dotykových rozhraní a prvků, často vlastní výroby. Intenzivní sound jako z hlubin pulzujícího jádra prastaré hvězdy vyvolal hluboce tísnivý pocit, obohacený o živou čarokresbu Jiřího Suchánka a Michala Marenčíka, kteří silným laserem svítili přes střepiny skla a drobné předměty. Byla to cesta od prchlivých výjevů polárních září, rozpínajících se pavučin a mlhovin po mikroskopické útvary a morfologické proměny zvětšené na kopuli pomocí koncentrovaného světla. Unikátní, nepředvídatelné spojení. Hudba a světlo spolupůsobily jako aktivní myšlenkové procesy.

Následoval Richard Skelton, solitérní úkaz britské experimentální scény. Na Sondu přivezl album Selenodesy, které uvedl a soustředěně odehrál na osmihlasém Digitonu. Pro jedny to byla postupně prohořívající droneová lahůdka spalující účinnosti, pro jiné nuda s ozvuky majestátní noční oblohy a pocity izolace na severu Irska, kde Skelton žije. O celoplošnou animaci na kopuli, inspirovanou hudebním materiálem a fascinací nadreálnými přírodními silami se postarali Barbora Cicoňová a Patrik Kučavík.

STROBOSKOPICKÉ IMPULZY

„Je důležité nikdy nepřestávat s novými hudebními výzvami,“ tvrdí americký skladatel a performer Douglas McCausland. Ten nás zavedl do extrémních poloh zvuku a audio-vizuálně reaktivních možností syntézy. Za pomocí dvou senzorických rukavic připomínajících svět superhrdinů, ovládal zvuk a obraz, vytvořený pro jeho zcela nový čtyřkanálový soubor Entanglement. Každá skladba představovala dechberoucí dobrodružství plné sonicky horrorových pasáží, které, v souběhu se záplavou stroboskopických impulsů, nemálo lidí nezvládlo a odcházelo ze sálu. Výrazné propojení pokročilé technologie a dramatické performance ukázalo potenciál senzorických prvků budoucnosti a vzbudilo nemálo otázek stran kybernetiky a destruktivních dopadů extrémního zvuku na psychiku.

Závěr patřil Fausto Mercierovi, maďarskému producentovi, jenž místo chaotických beatových textur předvedl melodicky rozbouřené, ambientní i ničivé zvukové ideje, znovu tvořené na minimalistických grooveboxech novým a neotřelým způsobem, ve kterých se zračila fraktální povaha universa. Celoplošná projekce Veroniky Šmírové plodně doplňující zvuk byla koncipovaná jako cesta plná elementárních struktur a abstraktních barevných fraktálů, sbíhajících se ve vrcholu kopule kamsi k nekonečnu.

Na české scéně ojedinělý experimentální večer měl své hrdiny, nezapomenutelné audiovizuální vrcholy i propady. Obsahově nabitá, vysoce náročná dramaturgie se výrazně podepsala na stavu statečných, smyslově přetížených fanoušků, kteří zvládli všechny sety vstřebat až do konce. Sonda není pro každého, ale audiovizuálním nadšencům s otevřenou myslí se vyplatí sledovat aktivity a signály Sondy a jejich projektu Trychtýř i do budoucna. Neboť signály z experimentální říše jsou maximálně současné a rozšiřují hranice našeho vnímání a poznání. Až za okraj dneška.