Noc padá rychle... (MišMaš party 2017)

Jeden z mých nejhorších zážitků minulého roku bylo nebýt na Mišmaši. Patnáct návštěv na statku v Bojkovicích v řadě za sebou a pak najednou pauza, to je hrozná mrda do palice. Nejde o to, co sem tam neslyšel, ale neviděl. Jenže já to všechno viděl, z domu, každou minutu. Všechny ty ksichty, šutry, stébla, dřez, křoví, louku, kamennou klenbu u sklepu, bonga u stanů, smrad od rozlitého piva na baru, válející se u ohně… všechno.

Letos to půjde, ale s časem nevycházím. Velký sprint, s křížkem po Ette Enaka. Stíhám taktak Rutku Laskier, skvělý zvuk, borce to baví, je to nasrané a veselé zároveň. Na Mišmaši si zařve už jen málokdo. Pak Kontroll. Komorní koncert, strohé osvětlení, oba bráchové pod pódiem, maštal mizí, jsou ve fabrice, bouchají noční směnu, kde to občas zaskřípe, ale srát na to, vůbec nic nevadí. Plátěná scéna mě na tolikrát slyšené Ladě už nenaláká, na ruma jo, poklábosit a zase zpátky do maštale na SeeBooZ. Japonci bez Japonska, shoegaze bez shoegazu, natož Mono. Kytaristka zajímavá na pohled, ale v kapele navíc, je to nahlas a prázdné. Říkám si, že zbytečná parta, doufám, že toto nečtou samotní SeeBooZ, vypadá, že se berou vážně. Červen na udobřenou, matika, co se nikdy nepřepočítá (pokud se borci zrovna neusmívají), jen ve dvou, zvuk plný a boží. Noc pak padá rychle.

Sobotní poledne, nesvítí, moc neprší, víc klidno než jindy, na baru žádní běsi jako vždycky, ale jdou je vyvolávat. Ctib z Telefonu pouští samplované komodory, elektro-pank-rep, zábavný chlapík, a běsi ožívají. Po něm Tribal Terrritory, jen bicí a didgeridoo, a to už je sebranka kolem baru na nohou, nalepená na kapele, začíná to vřít. Pak ještě Není němý a pan Japonec Hanakuso, ti už to mají zadax. Ruce jim můžou urvat. Bar prostě nezklame, ta stage tu hraje sama za sebe.

Planety letí zase mimo mě, letos sice ne tak daleko, ale ještě pořád je to na dalekohled. Vidím klapky místo basy, solidního bicmena a Orla s tremolem v ruce. Ještě kousek a příště zůstanu déle. Na Plátěné Heimat, kytara z Ladě, ságo, klávesy a perkuse jako náhražka bicích. Bicí, ty opravdovské bicí s virblem a velkým činelem, to tam není a mně chybí. Málokdy poslouchám fesťákové kapely předem, zvlášť ty, co hrajou na statku. Baví mě nechat se překvapit nebo dát na sebe zavolat: "Ty vole, poď do maštale, tam je to na posrání." Triptides jsou ze sedmdesátek. Ty kluky někdo přenesl časem, hrajou nám Beatles křížené s Pink Floyd za éry Syda Barretta a vůbec neví, že až vylezou ven, čeká je tam vegeburger, pač o tom nikdy neslyšeli. Ohoz, vlasy, nástroje, aparáty, všechno mají nejspíš origoš, a přitom nejde o žádný revival. Jen na basu sehnali Johna Lenona, kam se hrabe McCartney.

Pak už jen debužírování, točené speciály, víno ve sklépku, tuny korbáčků, kousek Bassta Fidli, ulité moka kafe s nejchytřejšíma kecama. Zase mě to všechno semlelo, chci to znovu a delší, chci to už příští víkend, a přitom budu počítat ještě celý rok.