Pan Bílý v modrém (Jack White)

Po osmi letech přijel do Prahy Jack White. Guitar hero jedné generace, jeden z těch, kteří vrátili na scénu garážový rock a z komba kytara–bicí udělal módní záležitost. Člověk, který úspěšně pošťouchnul revival gramofonových desek. A hlavně plodný muzikant, který jen na letošek připravil dvě studiová alba. To první, Fear of the Dawn, je skvělé a ve výročních žebříčcích se rozhodně objeví, to druhé, Entering Heaven Alive, vyjde za pár dnů.

Páteř setlistu tak byla jasná, mezi jedenadvaceti položkami, které White sázel bez velkých prostojů, se ale vešlo i poměrně dost připomínek předchozích sólových počinů, ale hlavně kapel The White Stripes a The Raconteurs. A aby se to nepletlo, pódiu dominovala socha chlapíka s ukulele (něco mezi Whitem a komiksovým Tintinem), která byla dle repertoáru různobarevně nasvícena: sólový White modře, The White Stripes červeně, The Raconteurs zeleně, žlutě u The Dead Weather. Jinak bylo pódium i doprovodné vizuály striktně podřízené aktuální hudební etapě a Forum Karlín se zahalilo do modrobílé.

Fear of the Dawn je album, na němž White těká od nápadu k nápadu, hudba je nervózní, vzrušivá, místy uklidňující, místy šílená a naprosto svobodná, záměrně bořící očekávání a pravidla. Tato charakteristika by se dala vztáhnout i na koncert samotný. Když se ze schopného byznysmena Whitea stane ještě schopnější hudebník, je radost být u toho. Pan Bílý si vystačil s málem, soustředil se na hudbu a sám se nechával omamovat energií, která v tom divokém proudu hlasitých fuzzových kytar, blues, garážového rocku i country naraženém na skřipci tepe jako neklidné srdce. Na co proslovy, na co proklamace. Tohle byl v jádru starosvětský koncert – o striktní no phone politice se toho namluvilo a napsalo dost a byli tu i tací, kteří tento fakt nesli nelibě – s unikátní atmosférou. Trochu to ale kazil zvuk. Je až zarážející, že muzikant s pověstí perfekcionisty si nepohlídal zrovna takový fundament. Úvod se topil v chaosu, který se usazoval celou první třetinu, a i později se hudba místy rozpíjela, což dokonale zabíjelo potřebnou razanci špinavých riffů.

Ani to ale neumenšuje fakt, že Jack White je jedna z největších osobností, kterou může současná rocková hudba nabídnout. Na koncertech suverénně určuje pravidla a publikum mu zobe z ruky. A i kdyby nezahrál Seven Nation Army, byl by to holý fakt a jeho rozhodnutí. Nicméně, zahrál. Pořád je to rocková hymna druhého tisíciletí…