Piękna i bestia aneb OFF We Were!

Tak jsem si říkal, nakolik bude Anohni se svým uplakaným představením působivá na menší scéně, ale ouha, na srovnání s ostravskými Barvami nakonec nedošlo. Oč lépe a hvězdněji OFF začal, tím víc to v závěru drhlo. Přijít o jednoho z headlinerů pár desítek hodin před výkopem je pochopitelně k vzteku, nicméně stát se to může. Ale aby svou účast na poslední chvíli odřeklo tolik avizovaných jmen, to už je na pováženou. Anohni, GZA, Zomby, The Kills. Nikdo z nich se v Katovicích letos nepředstavil, byť plakáty tvrdily pravý opak. Ke všemu nedorazil ani náhradník Wiley coby narychlo povolaná legenda ostrovního grimu. A lidi bloudili, hledali a nenacházeli. Blamáž je silné slovo, ale takový pech stran proděravělého lineupu OFF dosud nezažil. Na druhou stranu, pořád tu byli divočáci Lightning Bolt, groovy mickoš Thundercat a grungeoví veteráni Mudhoney…

„Touch Me I´m Sick!“ Kdo by si tuhle úchyláckou mantru nechtěl aspoň jednou v životě zahulákat z plných plic?! Ideálně v kotli a za přítomnosti rodinného stříbra kultovní stáje Sub Pop. Mark Arm a spol. už mají něco za sebou a brutální bitka v moshpitu je nechává v klidu, ne tak dozorující ochranáře, kteří z davu odpovědně vytahují crowdsurfující dítka posilněná tequilovým Desperadem. Relativně počestnou alkoholovou morálku posledního dne totiž narušily marketingové kejkle podnikavých kořalečníků. Stačilo se správně nachomýtnout a lahvinka vás neminula. A pak další. A další. Chmelovina zadáčo, na kolika festech jste to viděli?! Jen otvíráku se jaksi nedostávalo, pročež se z každého, kdo si uměl poradit bez něj, stávaly obletované pseudocelebrity. Ideální vzpruha před ambientním černokněžnictvím made by William Basinski.

Experimentální stage letos skutečně dostála svému jménu a těžko si představit jímavější vrchol než seanci pod patronátem vláčného mistra hypnotického minimalismu. První song věnoval Bowiemu. Trval přes půl hodiny a půlka stanu při něm vytuhla ve stoje. K rozhýbání krčních obratlů a zkoprnělých údů záhy zahráli a zakřičeli domácí Kaliber 44. Beaty à la Beastie Boys, nekompromisní flow a v zádech parádní kapela. Nic proti mašinkám, ale živé bicí jsou živé bicí. Co do živočišnosti však katovickou partu zanedlouho o nějaký ten chloupek přetlačila newyorská sebranka Flatbush Zombies. Chvíli to vypadalo, že snad budou sypat rýmy z pohodlí backstage, jenže pak se stan Radia Trójka pod přívalem nařvaného frázování počal otřásat v základech a kdekdo musel uznat, že Young Fathers se loni ještě drželi při zdi. A dál? Poplácat jelena a z visutého baru nad hlavním vstupem naposledy nasát klima zdejšího lesoparku. Ne, nebylo to ideální, ale neměnil bych.