Polina Klimok: Nejlepší věci vznikají ze spolupráce

V kavárně, kde se mezi starými dřevěnými stoly mísí vůně kávy a tlumený hluk rozhovorů, jsme si povídaly s Polinou Klimok, scénografkou a výtvarnicí, která ve svých dílech hledá krásu a svobodu. O tom, jaké to je tvořit srdcem, o energii lidí kolem i o tom, proč jsou emoce nejupřímnějším uměleckým nástrojem.

Jak ses vlastně dostala ke scénografii, filmové práci a obecně tomu, co děláš?

Ono si mě to tak nějak samo našlo. Já jsem nikdy úplně neplánovala, že budu dělat film nebo scénografii. Ty projekty ke mně přicházely přirozeně. Něco jsem vytvořila, někdo si toho všiml, a pak to šlo dál. Vždycky mě bavilo kombinovat vizuál, prostor a atmosféru, a to se s filmem krásně spojilo. Nejvíc času trávím právě ve filmové industrii, kde dělám scénografii, art direction nebo set design, záleží na projektu. Ale koncerty nebo hudební scény mám nejradši, protože tam můžu být nejvíc kreativní.

Vždycky jsem měla zájem o umění, ale nevěděla jsem přesně, co chci dělat. Začala jsem na filozofické fakultě, pak vyzkoušela několik oborů. Nakonec jsem nastoupila na Fine Art a Design interiéru, což mě hodně bavilo, protože jsem se mohla dotýkat materiálu a prostoru a tvořit svým vlastním způsobem. První filmový projekt jsem udělala rovnou jako hlavní scénografka, nikoliv asistentka, a to mi hodně pomohlo. Inspirují mě materiály, se kterými pracuju, prostor, do kterého vstupuju.

Zobrazit
12 fotografií

Jaká to byla zkušenost spoluvytvářet Moody Moon Noize?

Moody Moon Noize je pro mě srdcovka. Když jsme se s Davidem (Čajčíkem, z kolektivu Heartnoize Promotion, pozn. aut.) bavili o letošním ročníku, řekl mi: „Udělej to podle sebe, jak chceš. Je to všechno na tobě.“ To bylo neuvěřitelné. Ušetřilo mi to spoustu času i stresu, protože ve filmu se všechno musí konzultovat s deseti lidmi, režisér, klient, agentura, kamera… Tady mi prostě důvěřovali. A to je strašně hezký a inspirující. Já bych bez té důvěry asi nemohla fungovat.

Ale taková svoboda může být i děsivá, ne? Všechno stojí na tobě.

Určitě. Ale je to ten příjemný strach. U těch nejkreativnějších věcí bývá menší rozpočet, takže možnosti jsou omezené. Ale jasný že jsem do poslední chvíle nervózní. Letos jsem třeba na Moody Moonu byla v napětí až do chvíle, než se postavila poslední stage. Když za mnou někdo přišel a řekl, že to vypadá krásně, rozbrečela jsem se. Ale v dobrém, z obrovské úlevy a štěstí.

Dělala jsi tři poslední ročníky, takže ty jsi vlastně takovou „duší Chomutova“.

Snad jo! A doufám, že i dalších měst. Ta parta (spojení Full Moonu, Heartnoize Promotion, Mood a místního spolku Kuprospěchu, pozn. aut.) je strašně fajn, všichni dělají věci s radostí a s láskou. David, Vašek Klíma, který mě tehdy prvně oslovil a vůbec celý tým.

HARMONIE (V) PROSTORU

Máš pocit, že tvořit znamená být odvážný?

Jo. Myslím, že v dnešní době umět být citlivý a umět tu citlivost vůči světu projevit znamená být odvážný. Ale zároveň si myslím, že všechny nejlepší věci vznikají ze spolupráce. Na letošním ročníku jsem pracovala s Honzou Havlíčkem, Marošem Bombou a Filipem Obermajerem a každý z nich má naprosto krásnou energii a super skills. Když se spojí víc energií, může se zrodit něco výjimečného. To je na tom to nejkrásnější.

Co ti dává svobodu v práci? Kde se cítíš nejvíc otevřená, co se týče výrazu?

Svoboda pro mě znamená hlavně možnost být autentická. Nemusím se nikomu přizpůsobovat ani hrát roli, která by byla očekávaná. V projektech, kde cítím, že můžu experimentovat, zkoušet nové věci a někdy i selhat, se rodí ty nejupřímnější city. Právě ten prostor pro tvorbu bez omezení je pro mě klíčový.

A inspirace?

Ta přichází odevšad. Být vnímavá a citlivá k vnitřnímu světu a světu kolem je největší inspirací. A taky přichází hodně od lidí, se kterými pracuju. Každý projekt je vlastně kolaborace: někdo přinese energii, někdo myšlenku, někdo vizuální prvek. A když se všechny tyhle elementy propojí, vzniká něco, co bych sama nedokázala.

Když jsem si dělala poznámky ke tvojí práci, napsala jsem si „vytváření lepších světů”.

Určitě bych neřekla, že já osobně vytvářím lepší svět. Můj popis na Instagramu sice říká „reality creator“, ale pro mě to spíš znamená, že realita už existuje a já s ní jen pracuju, spolupracuju s ní. Baví mě, když mám určitý materiál nebo prostor, se kterým můžu pracovat, když ho můžu pozorovat, experimentovat s ním a přetvářet ho. Samozřejmě mě baví i vymýšlet věci od nuly, ale stejně je zajímavé pracovat s tím, co už existuje, s materiálem, prostorem, světlem, a tím i doplňovat, podkreslovat nebo zvýrazňovat něco, co bychom jinak neviděli. Je to taková jemná práce, citlivá a zároveň organická.

Je materiál, se kterým pracuješ nejraději?

Takovou klasikou, se kterou jsme pracovali hodně, je organza – poloprůhledná látka, která hezky odráží světlo a je levná, takže se používala na mnoha projektech. Teď už jsme jí všichni trochu přehlcení, protože jsme ji používali pořád a na každém koncertě, scénografii, ale je úžasná, když se s ní pracuje správně. Momentálně se snažím více dělat s přírodními materiály, protože mají organický charakter a umožňují harmonii s prostorem.

Často mluvíš o recyklaci materiálů.

Baví mě recyklovat a upcyklovat, a to nejen kvůli udržitelnosti, ale i proto, že to otevírá nové možnosti a kreativní přístup. Například se dá vzít něco, co bylo původně vyhozené, a vytvořit z toho něco úplně nového. Inspirovala mě i japonská hudební scéna – muzikanti, kteří hledají odpad a dělají z něj zvukové objekty. Organické a velmi inspirující.

Zobrazit
12 fotografií

UMĚNÍ POMÁHÁ

Co tě bavilo na práci na klipu Pretty Boy s Calinem?

Byl prosinec, šílená zima, natáčelo se venku a měli půjčenou starou dodávku, kterou jsem musela nastříkat křídovým sprayem v rukavicích bez prstů. Byla to výzva, ale zároveň mě bavilo vidět, jak se moje práce promítne do finální podoby klipu. Plus nápis na autě, ten font pak využili i na další věci, grafiku, merch a podobně. To byl highlight.

Studuješ psychoanalýzu a mediaci prostřednictvím umění. Proč?

Hodně mě zaujalo, že se dá propojit hluboké psychoanalytické poznání s kreativním procesem. Umožňuje to lidem vyjádřit věci, které by slovy často neřekli, a já díky tomu dokážu lépe chápat jejich emoce a vnitřní prožívání. Ve své práci to pak využívám tak, že dokážu sledovat, co se děje při umělecké terapii, a přemýšlet o tom, jak to zachytit ve filmu, aby byl příběh autentický a citlivý. Díky skvělé spolupráci ukrajinského International Institute of Depth Psychology a Université Côte d'Azur existuje obor, který mi dává možnost učit se od skvělých profesorů z Francie, Itálie, Ukrajiny a Ruska, kteří mají velké znalosti psychoanalýzy, a zároveň vědí, jak je propojit s uměním.

Aktuálně děláš na dokumentárním filmu, o čem to je?

Jde o francouzsko-ukrajinský projekt, který se zabývá art terapií pro maminky a děti z Ukrajiny. Zajímá mě hlavně to, jak umění pomáhá lidem zpracovat trauma a najít si bezpečný prostor, i když kolem je válka. Na Ukrajině už se točilo, já budu u francouzské části. Fascinující je sledovat, jak se účastníci zapojují do kresby, práce s plastelínou, tance nebo her, a jak to mění jejich prožívání. Někdy se během terapie spustí sirény nebo výbuchy, přesto se lidi snaží něco tvořit a být soustředění, je to intenzivní a inspirující zkušenost. Pro mě je nejkrásnější vidět, jak umění skutečně pomáhá a jak může dokument zachytit takové lidské momenty.