Videodrome 9: Poppy - Barbie nebo vamp popkultury?

Začalo to krátkými videoperformancemi, v nichž se Moriah Rose Pereira v roli Poppy začala v rámci youtuberské influence scény pod dohledem internetového mága Titanic Sinclaira transmutovat z okrajové hvězdičky do postavy "robotické" Barbie, komentující okolní svět ze své naivní perspektivy „jiné reality“. Stala se tak zdařilou parodií na popkulturu a umělé vytváření mediálních celebrit. Slovo „umění“ tak spolu s ní nabývá svého původního významu „umělé“ (artificial).

Hudební počiny Poppy jako její debutové album 3.36 (music The Sleep To) z roku 2016 a loňské I C U (Music to Read To) byly překvapivě ambientní reminiscence na koncepty klasika žánru Briana Ena. Tato „poslechová“ alba však střídala s písňovou tvorbou na Poppy.Computer (2017) a Am I Girl? (2018). Hudebně sice ještě nešlo o žádný žánrový průlom, jednalo se spíš o stylový electroclash s retro popovým feelingem. Vyzkoušela si na nich ale i zajímavé kooperace s obdobně nastavenou performerkou Grimes nebo ostříleným producentem Diplem. Kardinálním moment nastal až při závěrečném songu X z alba Am I Girl?, který se vymykal dosavadní koncepci její tvorby svým příklonem k surovým metalovým riffům v noblesní kombinaci s mainstreamovým popem. Primární byl až její vizuální rozměr v podobě kontroverzního klipu, kde Poppy s lehkostí střídá polohy hippie kněžky a krvavého sexuálního vampýra, viz Videodrome 7).

V průběhu loňského roku Poppy zveřejňovala jeden klip za druhým: horror-goticky laděný Scarry Mask, dále I Disagree, parodující korporátní hudební průmysl, minimalisticky dekadentní Choke nebo Bloodmoney coby kritiku falešné křesťanské morálky. Za pozornost stojí i song Concrete, fantasy video Fill The Crown či letošní černobílé retro Anything Like Me. Svérázná vizualita jejich klipů, často kombinující glitter, glam s emo estetikou, tak už definitivně přebrala primární roli její tvorby a Poppy je už více multimediální performerka měnící své role jako chameleón než pouhá interpretka coby nástroj producentů. Ideální strategie v době upřednostňování vizuální kultury před poslechem albové produkce, i když I Disagree může být i aspirantem na album roku.

I Disagree charakterizuje stylové střídání metalových výbojů, popu, elektra, trapu a zvukových experimentů, čímž může připomenout třeba postmoderní orgie Mikea Pattona s jeho projektem Peeping Tom. Postmoderna sice už nějaký čas neplní v umění svou původní subverzivní úlohu, nicméně umanutý návrat k tradici je zas jen touha po minulosti, kterou nelze naplnit. Poppy to reflektuje a hledá další východiska z nostalgické opatrnosti normalizace globálního popu, který trefně popsal Karel Veselý. Poppy hledá novou, parodicko-anarchistickou polohu, kam by se pop mohl vydat, pokud nechce skončit jako vycpávka reklamních spotů. Bez rozpaků se tak umělkyně může zařadit po bok ikon feminního popu jako M.I.A., FKA Twigs nebo Rosália, které sice mají prozatím na sociálních sítích větší sledovanost, ale to se brzy může změnit.