Poprvé na kolonádě: ve svých očích Divý kraj mám

Zdravstvuj z Varů. Poprvé. Program je nabitý, lidí jako much – a mám pocit, že najít jednotlivé promítací sály může jenom ten, kdo v nich už někdy byl. Já zatím nebyl, a proto dostat se do takového kina Drahomíra, bylo jako hledat poklad samotného Cortése. Ale povedlo se a já mohl začít pěkně zostra a podle hesla Proč se hned na úvod nehodit do divácké nepohody? Mexický film Divý kraj sliboval krutou realitu všedního života, navíc obohacenou o fantaskní prvky, a to je kombinace, jakou v Latinské Americe umí.

Film předestírá trpký obraz společnosti, kde mezi sebou lidé nedokážou navazovat emocionální vztahy a pomalu tápou životem bez vyhlídek. Režisér Amat Escalante vykreslil svoje postavy jako hluboko zraněné jedince, kteří žijí vedle sebe, ale nejsou schopni vzájemné empatie. Ztratili totiž víru v citové prožitky, vztahy udržují na základě společenských zvyklostí (rodina musí žít společně) a veškeré potěšení nacházejí ve fyzické slasti. Vědci v tomhle světě proto koncentrují svoje úsilí k nalezení „pudové nirvány“, která představuje vrchol sexuálního potěšení – z toho se ale později stává život ohrožující závislost.

Premisa, na které není až tolik fantaskního, spíš jde o varovně zdvižený prst. Film ale i tak skýtá místy opravdu bizarní výjevy, třeba chobotnatým monstrem obmotaná, ve slasti se topící lidská těla nebo hromadně souložící zvířata všech druhů, vše vypodobněno natolik suverénně, že nehrozí rozpaky. Nade všemi řemeslnými složkami potom vynikala práce se zvukem. Když se filmařům povede sugestivně zachytit i ty nejjemnějších detaily pohybů nebo tichou ozvěnu puštěné televize ve vedlejší místnosti, odkud se zrovna přesunul děj, je to radost. Radost z možnosti být součástí znázorněného prostředí.

A když už jsme u vizuálních lahůdek, nemůžu nezmínit zážitek z černobílého filmu Popel a démant od Andrzeje Wajdy. Válečné drama z roku 1958 (zde uváděno v Návratech k pramenům) se obrací na konec druhé světové války a ke kontrastům, které s tím byly spojeny. V Evropě končí jeden z největších konfliktů v dějinách, všude zuří boj o moc a mezitím se v jednom polském hotelu spolu opijí novináři a špioni, připravuje se vražda komunisty a stará uklízečka považuje oslavy 8. května za papalášský narozeninový večírek. Skutečně hořkosladká záležitost.

Lehkým zklamáním byl naopak brazilský snímek V jeho očích uvedený v „charitativní“ sekci Lidé odvedle, po jehož promítnutí zněl sálem hlasitý aplaus. Příběh mladé lásky mezi dvěma chlapci je citlivě podaný, ale naroubovaný na spoustu šablon. Podsouvá tolik vztahových, rodinných i celospolečenských klišé, že si moc neumím představit divácké přijetí jeho heterosexuální verze. Pokud spějeme k ideálu toho, že budeme na homosexuální i heterosexuální páry pohlížet bez rozdílu, zbude prostor rozlišovat originální a neoriginální filmy, bez ohledu na tematiku. Na druhou stranu ale věřím, že vztah dvou pubertálních kluků může spoustu konzervativců a ignorantů popíchnout. Aspoň tak.