Povolená míra srdečních záležitostí (Ment 2026)

Sentiment level milion. Roky tvrdíme, že lublaňský festival má neopakovatelnou atmosféru, kouzlo i dynamiku, ale pořád je ještě někdo překvapen. Ment bezesporu patří mezi největší lákadla slovinské metropole: ať už vás svádí společnost zeleného draka, procházky po Plečnikově architektonické síti, vysedávání na zahrádkách na náplavce Lublaňky nebo lovení pokémonů se Slavojem Žižekem. Termín showcase rovnou zapomeňte, Ment patří mezi nejlépe kurátorované akce v Evropě a byť letos jeho dramaturgie ještě zradikálněla, v žádném případě nepřišla o pestrost a atraktivitu. Znovu od srdce, znovu hluboko. O nejlepších kapelách na světě, transformaci v burek nebo ztraceném kufru. Ljubljana del Rey.

ANNA: Vybíhám z letadla přímo na plochu a na okamžik přestávám vnímat cokoliv jiného než světlo. Ostré slunce se odráží od bělostně zasněžených hřebenů Julských Alp. V Lublani jsem už ani nevím pokolikáté, ale tenhle první pohled se neomrzí. Cestou do centra se za okny míhají až kýčovité scenérie s kapličkami, autobus za chvíli míjí budovu Kino Šiška, epicentrum festivalu Ment. Letos si opět trochu naivně slibuji, že kromě akce stihnu vyrazit i dál po stopách Jože Plečnika, na monumentální hřbitov Žale či ke kostelu sv. Františka v Šišce. Z Prahy letíme čtyři, ale výprava postupně bobtná, pokud se nemýlím, na více než tři desítky. To je, myslím, rekordní česká účast. V davu potkávám lidi z Colours of Ostrava, Fource Entertainment, Flédy, Mladí ladí jazz, Rock for People, Fuchs2, Heartnoize, Kabinetu Múz, Student Festu, United Islands a dalších akcí a platforem. Výmluvný signál.

Zahájení obstarávají Madra Salach a jestli mi má něco znít v uších ještě dlouho do noci, pak je to refrén: „The man who seeks pleasure is the man who seeks pain“. Žádné z následujících vystoupení už ho úplně nepřehluší. Kolem kapely je na Ostrovech znatelný humbuk a často se mluví o tom, že kráčejí ve stopách Fontaines D.C. Má to šťávu, tah na branku, přesto ve mně zůstává lehké ale, celý set si poslechnu s respektem, ne s bezvýhradným nadšením. Valná část večera vzniká ve spolupráci s platformou Upbeat, dnes patrně nejdůležitější evropské sítě pro world music, která propojuje showcase festivaly a nabízí mentoring i systematickou podporu vystupujícím. Procpu se na Grunt, směs anatolských rytmů, balkánu, sefardských písní stojí především na výborné zpěvačce, výraznější autorský otisk ale chybí. Palestinské rapové duo Shabjdeed & Al Nather na hlavní stage působí překvapivě nevýrazně, nepomáhá ani projekce.

ANETA: Já jsem samozřejmě vyrazila vlakem a nebojím se o tom mluvit (kapesné za promo od Českých drah na mém účtě kdy?). Spoj vyjíždějící z Prahy v 6:37 ráno má příjemných jedenáct hodin, jeden přestup ve Villachu, jídelák a po cestě nespočet zajímavostí. Ment je rozpoložení mysli, které mi najede zhruba ve stanici Vídeň. Jako by mi změkla kůže a radost šla víc ke kostem. Civím z okýnka jako pes, nádherný železniční úsek přes Semmering mi vždycky připomene, že na světě je ještě z čeho mít dobrou náladu – nejstarší horská evropská trať s bukolickými výhledy do rakouských Alp vyvolává úplně dětské pocity štěstí. Nově otevřený, skoro třiatřicet kilometrů dlouhý Koralmský železniční tunel mezi Grazem a Villachem taky potěšil – společnosti ještě staví monstrózní infrastrukturní stavby, které mají pomoci být si blíž a ne pouze někoho vyčlenit na okraj. Patetické, ale já to v současné politické atmosféře potřebuju vidět. Před Kinem Šiška už notně posilněná prvním z asi osmi burků Olimpija, které na letošním ročníku festivalu sním, vplouvám do vzrušeného bzučícího mumraje kouřících lidí. Rychlé cigárko, bissous se všemi, které tak ráda vidím. Lehká nervozita z množství tváří, velká chuť ji překonat, nonšalantně splynout s davem a nechat se jím unést. A pak už to jede. Madra Salach jsem stihla na poslední chvíli, Man Who Seeks Pleasure se zarývá podobně hluboko. Tyhle Iry budu rozhodně sledovat dál a nebudu sama. Na následující palestinský rap jsem vyslechla spoustu kritiky, musím ale říct, že společně s Ali od promotérských miláčků Heartnoize jsme si je nesmírně užily a jistá roztomilá neobratnost v tom sehrála svoji roli. Sedl mi možná víc než performersky bezchybný keňský multitalent a žánrový ohledavač Kabeaushé, kterého jsem v jeho vojenské uniformě viděla už poněkolikáté a dokonalé ovládnutí pařícího davu mě po pravdě tolik nestrhlo. Už jsem se k téhle perfektně promyšlené hře nějak neměla chuť přidávat, been there done that, ale fandím mega.

ALGORITMUS? VÝCHOVA!

MICHAL: Šéf festivalu Andraž Kajzer přivítal publikum a představil svůj tým se slovy „to je na pár dní naposledy, co se vidíme takhle pohromadě“. Půdorys Mentu je léta více méně neměnný, přesto neustále bobtná, letos to bylo vidět zejména na konferenčním programu. První večer tradičně vítací, člověk si naivně zaškrtne v programu všechno s myšlenkami, že to je přece v jediné budově, aby pak sbíral sotva útržky písní a refrénů, protože: máme radost, že se vidíme. Madra Salach Andraž uvedl s tím, že je na loňském Ireland Music Week viděl jako první a do konce akce zůstali nejlepší. Věřím, že mnohé účastníky letošního Mentu mohla čekat podobná zkušenost. Dublinští boys se netradičně podivovali nad lácí a kvalitou místního piva a my ostatní nad tím, jak je možné, že ty obyčejné irské halekačky zase fungují. Tradiční instrumentace, dramatické klenby okoukané od slavnějších rodáků Lankum využívané náramně funkčně, a právě tak akorát, aby nezaváněly kopírováním, chvílemi ostřejší industriálnější plochy. Nad vším povlává hlas Paula Bankse, jehož energie a výraz jsou zásadním trumfem. Debutové EP It’s a Hell of an Age vyšlo třetí lednový víkend, ale v konkurenci koncertního setkání může jen těžko obstát. Man Who Seeks Pleasure, I Was Just a Boy nebo suverénní cover Old Main Drag od The Pogues. Drzost nebo svatokrádež? Obojí.

ANNA: Konferenci na Mentu vnímám jako snad ještě důležitější než koncertní program. U přehršle dobré muziky to zní možná jako kacířství, jenže únava v kultuře je znát a nové podněty jsou víc než vítané. Letos se ale všechno překrývá snad víc než kdy jindy, běhám mezi sály a na nic jiného se nedostává času. Nestihnu se ani vypravit za Mary C a Martinem Tvrdým do nedalekého prostoru, kde rozbalili Modul@rnice – sound exhibition a diskuzi o elektronické scéně. Ment je i letos lekce z FOMO. Release me – výkřik, který visí ve vzduchu a na který se mě kapely často ptají. Jak se dostat k labelu. Dost často říkám: udělej si sám. Debata se samozřejmě stočí i ke streamingu, Ira Kolbezen z Glitterbeat Records mluví jasně: „Je hezké posílat lidi na Tidal, ale finančně si tolik nepomůžete. A pak si fanoušci stěžují, že hudba není na Tidalu zdarma jako na Spotify. Je problém v pár eurech měsíčně, v platformách nebo v nás?“ Nejlépe podle ní vychází ne moc známý Qobuz, který zase není dostupný všude. Přesto platí desetkrát lépe. Zazní, že musíme pracovat na vzdělávání publika. Ne marketing. Ne algoritmus. Výchova.

Boba van Heura z Le Guess Who? zpovídá Darek Mazzone z KEXP, šéf utrechtské přehlídky řekne mnoho zajímavého a kolega Michal Grill, dlouholetý pořadatel akcí na jihu Čech popsal poznámkami snad deset stránek sešitu. Van Heur zmiňuje třeba i to, že ho ovlivnil oltářní obraz Hilmy af Klint, který ho přivedl k větší diverzitě festivalu. Různé barvy coby různé světy a žánry, pestrost je třeba. Přebíhám na festivalový panel, kde vedle kolegů z Roskilde či Primavery zasedá také Filip Košťálek z Colours of Ostrava, na dalším panelu zase mluví Petra Hradilová z Czech Music Crossroads. Další důkaz silného českého zastoupení.

ANETA: Chorobné nestíhání nás na tomhle ročníku postihlo všechny. Lublaň je tajemná a nádherná, obklopená horami a obdařená výjimečnou architekturou. Nicméně pokaždé, co jsem na zastávce i desítky minut čekala na notně zpožděný autobus, mě poetická nálada rychle opustila. Možná jsem si i zanadávala nahlas. Osvěžující rozhovor s Bobem Van Heurem jsem navzdory problémům na vozovce stihla a potěšil: v době, kdy jsme všichni v kultuře pod masivním tlakem na čísla, engagement a upřednostňování známého před novým a objevným, byla jeho slova uklidňující. Sama věřím v poctivé kurátorství, pod nadvládou neúprosných algoritmů ale člověka povzbudí slyšet to nahlas i od někoho jiného. Inspirativní byl také zápal bulharské hudebnice, výzkumnice a všeobecně aktivní ženy Ruth Kolevy (rozhovor v některém z dalších Full Moonů), která v panelu o exportu balkánské hudby společně s českým zástupcem hejtu proti platformám Milošem Hrochem burcovala k regulaci Spotify a upozorňovala na jeho monopolní postavení na trhu, což nedělá dobře nikdy ničemu. Problémy na vozovce následně znemožnily absolvovat jeden z mých očekávaných highlightů, ukrajinskou dvojici Heinali a Andriana-Yaroslava Saienko. Viděl jste to někdo? Mám brečet? Co naplat, zavdala jsem po opožděném příjezdu do Šišky aspoň další burek. Jak říká babička mého manžela: „houby zle“. Užila jsem si i nesmírně podmanivý gig Holy Tongue, první ze zářezů britsko-italské hudebnice Valentiny Magaletti, jejíž rozmanitou tvorbu letošní Ment představil hned v několika podobách.

LEKCE MUZIKOLOGIE

MICHAL: Vystoupení Heinali a Andriana-Yaroslava Saienko byla čistá krása, zároveň je ale poměrně složité podobně niterné zážitky v jiskřivé extravaganci přehlídky v dračím městě udržet. Právě na jejich příkladu můžeme připomenout, jak moc se program Mentu změnil: drone folklór v podání ukrajinské dvojice je z kategorie Unsound nebo Rewire, a právě tam Ment svým současným zaměřením bezesporu patří. Určité showcase standardy zůstávají, podobně jako zapojení platforem typu Upbeat nebo národních proexportních kanceláří, ale kuratela festivalu je natolik striktní, že eliminuje snad všechen jalový odpad. Výsledkem je pestrá a svěží směs čerstvých jmen s pečlivě vybranými „hvězdami“ typu zmíněných Valentiny Magaletti nebo Kabeaushé. I když do toho občas hodí vidle letecké společnosti, kufr blues jsem si neprožil jen já (bagáž dorazila až poslední den festivalu), ale zejména irská producentka Aya, největší jméno elektronické platformy Ce/Ment, jíž už třetím rokem patří závěrečný festivalový večer.

Doprovodná projekce MFO naprosto zásadní, chybějící hlasové efekty a další gear se na vystoupení Ayi ale podepsaly až příliš. Lamentování nad touto skutečností doprovázelo každou pauzu mezi jednotlivými tracky, až začalo vyloženě obtěžovat. Frustrace byla jistě na místě, chtělo by to ale víc nadhledu a respektu k pořadatelům i kolegům a kolegyním z programu dne, na kterém se průtahy okolo Ayi podepsaly. Během jejího setu Andražovi gratuluji k vyprodání, kterému nezabránil ani vyhraněný a striktní line-up, jeho plachý úsměv radost neskrýval. Jednoduše: jde to. Skvělou zprávou bylo, že se mezi vystupujícími rozhodně neztratili Ida the Young a Klara Wodehn, jejichž koncerty probíhaly v Metelkova mesto zrovna ve chvíli, kdy Kino Šiška okupovali Ho99o9 a Aneta večeřela čtvrtý burek. Obě shows se povedly náramně, zejména Ida the Young podle mnohých (i zahraničních) zástupců patřili k vrcholům akce.

ANNA: Zatímco Aya mě otrávila tak, že jsem odešla, v pátek jsem se zamilovala. Rozhovor s Valentinou Magaletti mě přibil do židle. Nesmírně zajímavá, přímá a vtipná hudebnice o sobě prozradila hodně. Vyprávěla o vlastním londýnském studiu na lodi. O tom, že svou hudbu nahrává jen na iPhone a poté ji nechává masterovat v Abbey Road. O tom, jak na svém labelu Permanent Draft podporuje umělkyně. O sexismu, terapiích, vyčerpání z neustálého cestování po celém světě: jen loni odehrála 120 koncertů, což glosovala slovy, že to nedoporučuje, pokud tedy nechcete být nejbohatšími na hřbitově. O tom, jak čím dál víc maluje, dělá koláže, pracuje na soundtracích a miluje mykologii. Jak jí během cest na hranicích pravidelně něco zkonfiskují, především gaffu. A k tomu všemu otevřela za své úspory v Londýně klub s názvem Vespers. Podobně energické a vtahující bylo i její pozdější sólové vystoupení na lublaňském hradě. Důležité bylo také interview s Mo Dafa řídícím program kultovního londýnského prostoru Café Oto. Ten sídlí v bývalé továrně na barvy a od začátku si zakládá na samotném poslechovém zážitku. Chrání prostor pro soustředění, hudba, především ta jazzová, freejazzová a experimentální, je zde středem všeho. Klub s kapacitou dvou set míst na sezení funguje komunitně, s provozem pomáhají dobrovolníci a nechybí ani výrazné slevy nebo volné vstupy pro sociálně znevýhodněné a nezaměstnané. Pak už jen velmi poutavá přednáška Miloše Hrocha o pozadí Spotify a hurá na večeři a hrad.

MICHAL: Večeře. Konečně se dostáváme k tomu podstatnému. Sarajevo ‘84 tradičně jeden z vrcholů lublaňské olympiády, okolo stolu od loňska přibylo několik nových tváří včetně Petera Dijkstry. Programový ředitel groningenské Very české části osazenstva mezi čevapi a dunjou převyprávěl historii jednoho z nejlepších klubů na kontinentu. David Arias z Primavera Sound si mezi námi a dobrým jídlem zase odpočinul od anglických agentů, kteří na něj v Lublani pořádali hon. Nejmenoval, je to slušný člověk. Podobná intermezza jsou zásadní součástí každého výletu, v rámci exponované dynamiky Mentu ještě důležitější než jinde. Lanovka na hrad nás málem neunesla, míříme rovnou na koncert Dominika Proka, kterého zvukovka na večeři nepustila. Tak si alespoň v rámci svého koncertu popovídal v hradní kapli s Ježíšem. Další vrcholy? Valentina Magaletti a Holy Tongue určitě, setkání s Julianem Mayorgou je vždycky událost, v tomto případě ještě zpestřená tančícím Filipem Košťálkem z Colours, který během koncertu hned dvakrát vyzvídá, jestli tenhle pán hrál opravdu na Full Moon Stage. Hrál. Dlouho si budu pamatovat i temnou flow projektu Nexus, za kterým stojí dvojice raperů B4mba a Mooki6, možná ještě hlouběji se zavrtala produkce tria Gordan, v níž za doprovodu Andiho Stechera a Guida Möbiuse předvedla Svetlana Spajić masivní lekci muzikologie. Legendy, pověsti a horrory z balkánských regionů skoro jako od Diamandy Galás. Pokud by byla odsud. Pro tuhle dávku místního mysticismu jsem si sem přijel, nakonec ani nevadilo, že jsem pověstmi opředený record store VOM nenašel ani jednou otevřený. Vybledlé covery jugoslávských singlů ze sedmdesátek nasávám pouze skrz výlohu. Tuplovanou dávku obdobného odéru nečekaně přinesla návštěva výstavy místního tajuplného filmařského kolektivu OM produkcija, najdete na straně 114. Legendy, kam se podíváš.

JOIN THE RITUAL AND CELEBRATE LIFE

ANETA: No vidíte, mně přišlo, že Aya rantovala všeobecně spíš nad stavem světa a bujícím fašismem než nad ztraceným kufrem, takže já si její gig užila! K ódám na Gordan se všema deseti přidávám, přesně tento typ objevů umí dodat jen Ment. Takový druh aktualizace lidové hudby (spíše hlučnější) mě bere za srdce. Svetlana Spajić navíc vyřídilkou, charismatem i pěveckým projevem opravdu uzemňuje. Se skladbou Šara, která vypráví příběh pasteveckých vozů uvízlých ve sněhové bouři na stejnojmenné srbské hoře, jsem ve smyčce strávila značnou část vlakové jízdy domů. A nad vzpomínkou na tradiční sraz v Sarajevu ‘84 se taky nemůžu nerozněžnit – zde je samozřejmě třeba ocenit kuratelu kvalitních lidí, protože u stolu tady vždycky potkám nové fajn osobnosti se strhujícími historkami z hudebního světa. Takže díky Michale, svolat dobrou hospodu je um, který je třeba vyzdvihnout. Když se u toho přede mnou navíc sejde v jeden moment víno, dunja, šopák a bosenská káva, cítím se nejvíc v míru se světem a životem minimálně za kvartál. Cesta na hrad je pak už opravdu povznesená. Velšským čarodějnicím Tristwch Y Fenywod, na které jsem se těšila náramně, absolutně neladí rytmická sekce, naštěstí jsem ale v tak dobrém rozmaru, že mě to ani trochu nerozhází.

ANNA: Maria Mazzotta nastoupila zahalená do zlaté fólie jako symbol lidí, kteří umírají v moři během cesty za lepším životem. Obraz, který nelze odsunout stranou. „Join the ritual and celebrate life,“ zazní výzva, která v jejím podání nezněla jako klišé ale jako nutnost. Sobota patřila umění. Galerie Jakopič rozšiřuje obzory jako vždy, může se pyšnit nejen významnými výstavami jmen jako Letizia Battaglia, Roger Ballen, Lee Miller, Josef Koudelka nebo Susan Meiselas, ale i unikátním umístěním. Stojí na místě římské baziliky a tam kde kdysi stálo fórum připomínají historii vykopávky přímo uprostřed výstavního sálu. Tentokrát ho ovládla kolektivní výstava Temporary Address představující díla sedmnácti fotografů. Nadmíru potěšila i výstava Awakening Beauty II: The Crowther-Oblak Collection of Victorian Art v Národní galerii. Vedle děl autorů jako Richard Dadd, William Powell Frith či Henry O'Neil expozice představila i tvorbu členů Prerafaelitů. Nejvíce zaujala část věnovaná ženským umělkyním, které na začátku viktoriánské éry měly jen omezený přístup k profesionálnímu vzdělání, a přesto se postupně prosazovaly v žánrové malbě, krajinomalbě a zátiší. Výstava zvlášť akcentovala díla malířek Helen Allingham, Louise Jopling a Lucy Kemp-Welch. A to jsem ještě netušila, že mě čeká několik pater s Marinou Abramović a Ulayem v Cukrarna, kam jsem odtáhla Jamese Thornhilla a Michala Grilla. Dostat je z kavárny a rozpravy o pořádání festivalů (James pořádá Psychic Dancehall Festival ve Midlands, Michal stojí zase za Letní Etnou, Hýlem a desítkami dalších koncertů a akcí v jižních Čechách) na výstavu byl heroický výkon. Přesto v nás všech expozice rezonovala ještě dlouho.

ANETA: To mám stejně. Některá z vystavených společných děl Mariny Abramovič a Ulaye jsem znala, jiná ale šokovala – hodně se mnou zarezonovalo třeba informace o tom, jak se rozešli. Každý z nich vyrazil pěšky z opačného konce Velké čínské zdi, devadesát dní kráčeli o samotě, aby se někde uprostřed setkali a řekli si zdarec. V době ghostingu skutečně ohromující zpráva o tom, s jakým zápalem a odhodláním jde dělat věci včetně rozchodu! A to pro mě tak nějak vystihuje, pro co si do Lublaně jezdím. Pro povolenou míru patosu, obdivuhodné bláznovství a víru ve význam srdečních záležitostí. Zde jsem člověkem.