Problémy, které vidět nechceme (Rafael Anton Irisarri)

Poslední dobou se kulturním prostorem prolíná téma konce, často podávané s nadhledem, který připomíná poslední smích toho, kdo už nemá co ztratit. Tahle hysterie má co dočinění s čím dál citelnější klimatickou krizí. Lidé se dostávají do stavu zvaného solastalgia: „Je to bolest, kterou prožíváme, když jsme svědky bezprostředního útoku na místo, kde žijeme a ke kterému máme citový vztah,“ vysvětluje autor termínu G. Albrecht.

Hudba Rafaela Antona Irisarriho byla už dříve společensky angažovaná – nahrávka Shameless Years příznačně nahraná v Mexiku je spojována s Trumpem a mexickými přistěhovalci, novější Colourful Midnight se už obrací k prostředí, ve kterém žijeme, a k enviromentálním tématům. Deska Solastalgia působí o mnoho konkrétněji, je osobní výpovědí člověka, na kterého nejen dopadá všudypřítomný pocit bezmoci, ale který se neustále setkává se změnami klimatu. Ať už jde o dětství ovlivněné ničivými povodněmi v Portoriku nebo život uprostřed lesů ve státu New York, sužovaných extrémními mrazy. Zásadní vliv na vznik alba měla nicméně návštěva islandského ledovce Snæfellsjökul, který mizí před očima. Odtud pochází jak cover, tak terénní nahrávky.

„Vážně mě to začalo tížit. Je to největší výzva naší civilizaci, a když se jí neujmeme, tak si vůbec neumím představit, co se bude dít,“ popisuje Irisarri pro časopis Vice a dodává, že tvorba hudby je pro něj terapií. Jeho nejnovější album není lehké na poslech, dlouhé intenzivní pasáže plné hutných dronů ve skladbách Coastal Trapped Disturbance a Visible Through The Shroud na nás doléhají doslova, jako by padalo nebe. Snad to není jen hudbou, ale i pocitem viny, který vyvolává. Na nahrávce nacházíme i optimističtější pasáže, občas se ze záplavy dronů a deformovaných kytar, field recordings i lidských hlasů vynoří harmonický příliv oceánu. Po tlaku prvních skladeb se materiál postupně zjemňuje, až je možné při smířlivé Kiss All The Pretty Skies Goodbye zaznamenat takřka melodickou kytarovou linku. Každý záchvěv naděje se ovšem v závěrečné Black Pitch rozplývá v chaosu šumu a disonantních tónů.

report z vystoupení na festivalu Spectaculare zde

Zdánlivě jednotvárné drony rezonují mezi temnými polohami a částmi, kde lze rozeznat zvuky harmonické islandské krajiny i hlasy Irirsarriho a jeho přítele, přenášející nás zpátky do reality. A my se nemůžeme zbavit tíživého strachu o vlastní budoucnost.