Články / Reporty

Objevovat spektakulárně (Daniel Brandt, Rafael Anton Irisarri)

Objevovat spektakulárně (Daniel Brandt, Rafael Anton Irisarri)

Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 23.03.2019

Stál jsem uprostřed naplněné Akropole a říkal si, jak to festival Spectaculare dělá? Přitáhnout tolik lidí na Daniela Brandta, německého hudebníka-experimentátora, který má teprve druhou desku, navíc neprávem opomenutou. Znamenat to musí jediné: značce Spectaculare si lidi navykli věřit. A důvěra se s vystoupeními, jaká předvedou takoví Brandtové, může jen prohlubovat.

Podobně to vypadalo i za tři týdny v CAMPu. Podél vyhlášené široké obrazovky se srocují masy lidí, které by jen těžko dorazily na koncert Rafaela Antona Irisarriho. Jistě, americký hudebník už několik let patří k tomu nejvýraznějšímu na scéně experimentální elektroniky, plný dům bych však čekal jen na přehlídkách typu Atonal, Nowa muzyka nebo – ať to máme blíž – na pražském Lunchmeatu. Hádám, že toho večera padlo několik experimentálně elektronických panictví, stejně jako já jsem si zažil své s prostorem CAMPu. Vrátím se…

… a na Irisarriho taky, kamkoli, třebaže mu prostor Centra architektury a městského plánování výrazně pomohl a posunul jeho performanci od hudebního představení s doprovodným promítáním k plnohodnotné audiovizualitě. Prošli jsme se fikčním kosmem, do nějž byly umisťovány reálné budovy, prostory ponechal hudebník prosté života, naplněné zoufalou pomíjivostí. Místo lidských hlasů v ruinách zněly přelévavé ambientně dronové plochy, náladou nejednoznačné, kvalitou mistrovské. Irisarri pracoval s relativně úzkou škálou zvuků, svou mohutnou sonickou masu ale dokázal udržet poutavou po celou dobu. Tady nemohl být nikdo zklamán.

O tři týdny starší koncert Daniela Brandta a jeho kapely (pozoun, zefektovaná kytara) nabídl atmosféru jinou. Jestliže Irisarri představil svět především temně hloubavý – byť vždy s jakousi nadějí, svět Brandtův byl nabitý energií, přímočarostí a prostou radostí ze samotného hraní. Spokojeni byli zejména ti, kteří prahnou po aktuálně znějící hudbě na bázi kombinace inteligentní elektroniky, moderní klasické hudby a dalších žánrů, například postrocku. Což je jedna z hudebních poloh, po které Spectaculare pravidelně sahá, vzpomeňme na letošního Ólafura Arnaldse nebo loňské kombo Nils Frahm, Peter Broderick. Na rozdíl od debutové desky je aktuální materiál velmi přístupný, nabízí neustálou možnost kývání do rytmu, a být Akropole prázdnější, tak i tance. Není se co divit. Brandt skladby tvořil z pozice perkusisty a vládce nad (neméně rytmickou) elektronikou, která hudbě dodává svěží dech. Obejde se to však bez reklamy na čistý chrup a dokonalý úsměv.

Oba večery byly pro Spectaculare zcela symptomatické. Festival opět vytáhl jména, která jsou na svých scénách uznávaná, v lecčems inovativní, a zároveň o nich stále neví širší publikum. A právě role zprostředkovatele a jistoty, kterou Spectaculare po léta plní, je na pražské kulturní mapě nedocenitelná.

Info

Daniel Brandt (uk)
28. 2. 2019 Palác Akropolis, Praha

Rafael Anton Irisarri (us)
20. 3. 2019 CAMP - Centrum architektury a městského plánování, Praha

foto © Kateřina Motýlová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.