Články / Reporty

Objevovat spektakulárně (Daniel Brandt, Rafael Anton Irisarri)

Objevovat spektakulárně (Daniel Brandt, Rafael Anton Irisarri)

Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 23.03.2019

Stál jsem uprostřed naplněné Akropole a říkal si, jak to festival Spectaculare dělá? Přitáhnout tolik lidí na Daniela Brandta, německého hudebníka-experimentátora, který má teprve druhou desku, navíc neprávem opomenutou. Znamenat to musí jediné: značce Spectaculare si lidi navykli věřit. A důvěra se s vystoupeními, jaká předvedou takoví Brandtové, může jen prohlubovat.

Podobně to vypadalo i za tři týdny v CAMPu. Podél vyhlášené široké obrazovky se srocují masy lidí, které by jen těžko dorazily na koncert Rafaela Antona Irisarriho. Jistě, americký hudebník už několik let patří k tomu nejvýraznějšímu na scéně experimentální elektroniky, plný dům bych však čekal jen na přehlídkách typu Atonal, Nowa muzyka nebo – ať to máme blíž – na pražském Lunchmeatu. Hádám, že toho večera padlo několik experimentálně elektronických panictví, stejně jako já jsem si zažil své s prostorem CAMPu. Vrátím se…

… a na Irisarriho taky, kamkoli, třebaže mu prostor Centra architektury a městského plánování výrazně pomohl a posunul jeho performanci od hudebního představení s doprovodným promítáním k plnohodnotné audiovizualitě. Prošli jsme se fikčním kosmem, do nějž byly umisťovány reálné budovy, prostory ponechal hudebník prosté života, naplněné zoufalou pomíjivostí. Místo lidských hlasů v ruinách zněly přelévavé ambientně dronové plochy, náladou nejednoznačné, kvalitou mistrovské. Irisarri pracoval s relativně úzkou škálou zvuků, svou mohutnou sonickou masu ale dokázal udržet poutavou po celou dobu. Tady nemohl být nikdo zklamán.

O tři týdny starší koncert Daniela Brandta a jeho kapely (pozoun, zefektovaná kytara) nabídl atmosféru jinou. Jestliže Irisarri představil svět především temně hloubavý – byť vždy s jakousi nadějí, svět Brandtův byl nabitý energií, přímočarostí a prostou radostí ze samotného hraní. Spokojeni byli zejména ti, kteří prahnou po aktuálně znějící hudbě na bázi kombinace inteligentní elektroniky, moderní klasické hudby a dalších žánrů, například postrocku. Což je jedna z hudebních poloh, po které Spectaculare pravidelně sahá, vzpomeňme na letošního Ólafura Arnaldse nebo loňské kombo Nils Frahm, Peter Broderick. Na rozdíl od debutové desky je aktuální materiál velmi přístupný, nabízí neustálou možnost kývání do rytmu, a být Akropole prázdnější, tak i tance. Není se co divit. Brandt skladby tvořil z pozice perkusisty a vládce nad (neméně rytmickou) elektronikou, která hudbě dodává svěží dech. Obejde se to však bez reklamy na čistý chrup a dokonalý úsměv.

Oba večery byly pro Spectaculare zcela symptomatické. Festival opět vytáhl jména, která jsou na svých scénách uznávaná, v lecčems inovativní, a zároveň o nich stále neví širší publikum. A právě role zprostředkovatele a jistoty, kterou Spectaculare po léta plní, je na pražské kulturní mapě nedocenitelná.

Info

Daniel Brandt (uk)
28. 2. 2019 Palác Akropolis, Praha

Rafael Anton Irisarri (us)
20. 3. 2019 CAMP - Centrum architektury a městského plánování, Praha

foto © Kateřina Motýlová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.