Průzory na Drab Majesty

Smíchov, Újezd, říjnová noc a Strahov. Po dlouhé době se páteční večer zdál alespoň trochu elektrizující, větrná, ale teplá noc lákala k nepravostem všeho druhu. Že ten večer shodou okolností vystoupí i Drab Majesty na kopci, bylo příjemnou shodou okolností. V Praze hrají pravidelně a velká očekávání nebyla na místě, ovšem letošní deska Modern Mirror můj zájem oživila a pravidelně figurovala v mých playlistech.

Koncert byl vyprodaný, což u Sedmičky není tak těžké, zejména v porovnání s Futurem, kde proběhly minulá vystoupení Drab Majesty. Večer patřil labelu Dais Records, o úvodní vyladění do odpovídající, potemnělé, a přitom energické atmosféry se starali Body of Light. Dva bratři z Arizony se třemi alby představují stálou součást scény, která se sdružuje i kolem dalšího labelu Ascetic House. A v mnoha ohledech se od Drab Majesty neliší – něco hauntologie, práce s ruchy, starými VHSkami, lehce pokřivené retro a lehce romantizující synthwave. Ovšem brzká páteční hodina a pozice ve stínu notoricky známého jména jim nepřinesly početné publikum, bohužel.

Na hlavní protagonisty se trpělivě čeká, klub se zaplňuje po okraj a teď je teprve znát, že je vyprodáno. Projekt Andrew Clinca aka Deb DeMure existuje sedm let a za jeho úspěchem kromě nesporných hudebních kvalit stojí také vysoká frekvence nových nahrávek. A samozřejmě i specifická, až divadelní vizáž propojující osmdesátky, retrowave, alternativní minulost a futurismus, který na jednu stranu evokuje kdeco, na druhou nepostrádá originalitu. Publikum tvoří obdobně pestrá směsice návštěvníků. I když Drab Majesty zůstávají v jisté undergroundové ulitě, přístupnost jejich hudby je přitažlivá pro širší publikum než jen pravidelné návštěvníky večírků Rare nebo Batsave.

DeMure si dává na čas, na zvukovku vysílá kolegu, nástup do jevištní polohy harlekýna musí být rychlý. Dva bílé přízraky se najednou zjevují z jemně nasvícené mlhy, první výkopy jdou rovnou k nejznámějším trackům, včetně těch z nového alba. DeMura naživo tradičně na klávesách i ve zpěvu doprovází Mona D. Vše souhlasí, skrze houšť těl, hlav a rukou vidím několika malými průzory dvě obskurní postavy. Pravidelně střídám pozice, občas lepší trhlina v narvaném davu ukáže zas jiný pohled a připomene mi, že jsem opravdu na koncertě. Kdo vpředu vyčkal, ten tam i zůstane, přikován, hypnotizován. Kdo se poflakoval vzadu, rotuje kolem baru v zadních částech a hledá své skuliny v zasněném oparu známých melodií. Modrá a červená světla, bílé sci-fi kombinézy, bledé tváře, černé brýle a tracky splývající v jeden dlouhý trip. Působivý, i navzdory jisté monotónnosti.

Možná bylo narváno, možná jsem viděl mnohem méně než svého času ve Futuru, ale intimnější atmosféra koncertu Drab Majesty slušela stejně jako jejich dobře opečovávané paruky.