Je to kouzelně neotesané, uřvané a přece svým způsobem britsky elegantní, napojené na ty nejhlubší postpunkové zdroje. A pak je tu dokonalý smysl pro timing: kdy skladbu vyšponovat repeticí, kdy ji zlomit do ticha, kdy explodovat, v tom je kapela neomylná.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.
Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.
Rozbouřený moshpit se zdál být samozřejmostí, fanoušek stojící na ramenou statečného kamaráda a podpíraný partou dalších, kterak se Sullivanem zpívá Before I Get Old, to už v sálech...
To pak stejně reagovalo i na Dancing Barefoot a během Because the Night už hala burácela mocným chorálem. Což se opakovalo.
Už samotný model komorního vystoupení v duu s klávesistkou Rachel Eckroth sliboval nevšední zážitek a Clark se ze všech sil snažila, aby ten večer byl skutečně speciální.
Ať už sedí za bicími nebo hraje na kalimbu či cajon, v každém okamžiku doslova JE hudbou, která z něho i jeho spoluhráčů tryská...
Entuziasmus, sálající z každého tónu, každého zaskřípání, každého pohybu téhle čtveřice je vzhledem k její „zasloužilosti“ neuvěřitelný a na diváka lehce přenosný.
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí.
Na každém ročníku Respect Festivalu se najde něco památného, jedinečného, něco, co i po letech zchátralým paměťovým buňkám napoví: „To bylo tenkrát, když…“
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
A co může být špatnou zprávou pro posluchače-emocionálního voyeura, pro tvůrčí budoucnost skupiny bývá naopak dobrým znamením.
Pokud bych na koncert Public Image Ltd vyrazil s vidinou nezapomenutelné a nadčasové show nestárnoucích (post)punkerů, asi bych se neubránil zklamání.
Snad je to tím, z jak bezedného rezervoáru kulturních odstínů festival Respect čerpá, a určitě tím, s jak neomylným instinktem do něho pořadatelé sahají...
... a záleží na schopnostech a citu konkrétních hudebníků, jestli vznikne jalový paskvil nebo životaschopný zárodek nového hudebního dialektu.
Jelikož ale nepostrádá smysl pro poutavou pódiovou prezentaci, své nedělní vystoupení v Divadle Hybernia pojal mnohem rafinovaněji...
Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.
Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...