

Každý den
Příští pondělí spouštíme zbrusu nový web, pečlivě vyleštěný, napulírovaný a plný textů, které dosud vycházely jen na papíře.



„Když tleskáte takhle, jen dlaněmi, tlumeně, tak nastává prostor pro zpěv. Říká se tomu palmas sordas,“ vysvětluje s úsměvem zpěvačka Rocío Marquez.



Hudba jako pohon, víra i katarze, umění coby sociální protest i novodobý městský rituál. Kostýmy i nástroje z plechovek, kusů plastů i vyřazených motorů.



Znovu od srdce, znovu hluboko. O nejlepších kapelách na světě, transformaci v burek nebo ztraceném kufru. Ljubljana del Rey.


Včerejší textovka značí cestovní horečku v tom nejlepším, pachatel pochází z Rotterdamu, ale na tom zase tak nezáleží. Těšíme se všichni.


Jaký má smysl se snažit, když hudební recenze nikdo nečte a vkus veřejnosti řídí algoritmy? Otázka, která padla na závěr panelu, už tak široké téma rozšířila, obecně to nebylo hezké povídání.



Good Things Will Come After the Pressure, říkají Sault. Pokud by kolekce reprezentovaná stylizovanou zapálenou sirkou mohla předznamenat nový začátek, první kapitolu, první jednání, tak jsem v týmu.



Žebříčky jsou teprve ve výrobě, ale zase je zřejmé, že holky si letošek tak trochu přivlastnily. Znovu. A znovu zaslouženě.



Planeta Andalusia, stanice Monkey Week, návštěva čtvrtá. Pocit návratu domů nemusí chovat jen místní.



Návštěva Zlomeného světa je fascinující zkušeností, pečlivě inscenované kompozice jsou zdánlivě narušené nejrůznějšími zásahy, konflikty i poťouchlostmi.



Potkávám občas na trhu na Kubáni kamaráda Štefana, kterého znám sto let ze Sedmičky, vybavuji si situaci, jak mi před pár lety právě tam říkal, že jeho syn se domluvil s radnicí a otevřel si v tamním podchodu galerii.



Málokdo dokáže tolik zásadních nesnází dneška komentovat tak elegantně, hravě a důrazně jako klíčový triumvirát slovenského punk rapu. Škola hrou. Co si čakala?



Až na jednu pandemickou výjimku se od té doby přede mnou tasovský palouk otevírá každý rok, s nadsázkou a vřelostí o tom hovořím jako o pravidelné dávce batiky.



Nejvyšší čas zahájit sezónu, kdyby už dávno nebyla zahájená. Podobným tempem to jede vlastně neustále, je na čase se nadechnout.



Full Moon 15 je hodně jiná deska, pět let s sebou přineslo řadu změn: na scéně, v žánrech, ve vkusu. Předchozí kompilaci vládly kytary, tady řádí rap, elektronika a tanec...



Málo si uvědomujeme, jak široké hnutí Solidarita byla. Fotím si obálky knih Czesława Miłosze nebo plakát k filmu Muž z oceli od známého režiséra Andrzeje Wajdy.



„Leiden byl vždycky městem vzdoru,“ říká mi rezident Richard Foster. Scházíme se s ním a s Koenem ter Heegdem, co má na starosti press servis, v okouzlujícím Café l'Espérance.



Nějaké to tajemství nám nechte, všechno se dozvíte včas, první singl zkraje dubna, další jména brzy. Patnáct let.