Magical Mystery Tour (Peel Slowly and See 2025)

Koncentrované holandství. Patnáct minut vlakem od amsterdamského letiště Schiphol leží město Leiden, utajený skvost jižního Holandska. Podle údajů z ledna 2021 má více než sto dvacet tisíc obyvatel, malebné centrum, které dokážete obejít za devadesát minut, na to nevypadá. Drobné, ale útulné: malebné kanály najdete skoro všude, podobně jako různorodé domky nebo dveře, které od vody vypadají úplně jinak, ale japonské muzeum? Raritní botanickou zahradu? Zbytky středověkého opevnění? Egyptský chrám? Nevšední je také místní festival Peel Slowly and See, který letos proběhl popatnácté.

„Leiden byl vždycky městem vzdoru,“ říká mi místní rezident Richard Foster. Scházíme se s ním a s Koenem ter Heegdem, co má na starosti festivalový press servis, v okouzlujícím Café l'Espérance, které se prý už desetiletí příliš nezměnilo. Podle fotografií na stěnách ještě déle, později zjistím, že bylo založeno roku 1814, coby studentský klub jedné z místních univerzit, kolem kterých se toho v Leidenu točí hodně. I proto ten vzdor. Richard si libuje nad tím, že „jeho“ město je plné podobných podniků, a těší ho, že Leiden není tak unifikovaný jako jiná nizozemská města, ostatně ani těch turistů tu zdaleka není tolik, kolik by mohlo. Pro Richarda s Koenem začíná festival debatou se studenty na nedaleké univerzitě, já se vydávám zjistit, kolik se toho od loňska změnilo. Na festivalu, který začíná za dvě hodiny, hodně, páteční večer se z komorního warm-upu promění v plnohodnotný den, čeká nás desítka koncertů.

Jedním z nových lákadel je kostel Herengrachtkerk, co by to ostatně bylo za festival v Nizozemí bez koncertů před oltářem. Útulný prostor je téměř zaplněn, všichni bedlivě sledují irského barda Adriana Crowleyho, kterému, ehm, pán nadělil témbr téměř laneganovské barvy. A ty songy taky nejsou k zahození. Kochám se prostorem i atmosférou, začátek náramný, takhle by to mělo vypadat. Crowley dnes končí evropské turné s britsko-libanonskou umělkyní Nadine Khouri, která jeho posledním písním přidá na hloubce i důrazu kytarovými drony a vazbami. Její chvíle ale teprve přijdou.

Srdce pátečního programu tepe na ulici Middelstegracht, v klubech Resistor a Qbus. První leží ve stejnojmenném komunitním centru, ve druhém najdete na zdech rockové kytary, a kdyby bylo nutno jedním slovem pojmenovat zdejší atmosféru, nezbývá než říct: blues. Více se asi lišit nemohou, na dnešní večer se staly sdíleným prostorem pro publikum jedné akce. Publikum převážně zasloužilé a zkušené, což se nezmění ani druhý den, kdy se do programu dostane daleko víc elektroniky a experimentu. Zasloužilé, ale zvídavé i pozorné, během koncertů se hovoří podstatně méně, než bývá na festivalech zvykem. Právě Qbus hostil jednu z hvězd, gdaňská trojice Trupa Trupa byla leaderem početné polské výpravy, s chlapci se známe dlouho (hráli na Full Moon Stagi v roce 2018) a těšil jsem se na ně. Do Leidenu přiletěli rovnou z amerického turné, ve formě a rozehraní. Hutný postpunk duněl sálem, který se pro něj nehodil, a fascinoval všechny přítomné. Grzegorz Kwiatkovski připomínal podivného mesiáše, lomil rukama, hecoval publikum a intenzivně deklamoval temné, repetitivní verše. Jeho charisma a poněkud vyšinutá stage persona byly pro většinu zúčastněných zdrojem kouzla, v mém případě vyprchalo po dvaceti minutách. Bylo toho všeho moc, jako by nezbyl žádný prostor, žádná možnost pro představivost.

Ta nechybí členům místního kolektivu ROEM, který si na festivalu podobně jako loni otevřel Imaginary Record Store. „Hlavním lákadlem tohoto trhu nepochopení jsou bedny s neexistujícími vinylovými deskami. Bez doprovodného kontextu byste si mohli myslet, že se jedná o existující umělce. Cílem je využít vlastní fantazii a přijít na to, jaký druh hudby se hodí k těmto výmyslům,“ říkají v manifestu. Probírat se deskami neexistujících souborů byla jedna věc, možnost si vyrobit svoji další. K tomu jsem se nakonec nedostal, příliš dlouho jsem se kochal obaly seskupení jako Jules Verne and the Moonies, na nedalekém dvorku navíc začala hrát v Rotterdamu usazená skupina Nasîn, prezentující turecké, kurdské a arménské melodie. Kouzelné.

Podobně jako Nadine Khouri, o níž mi před lety básnil John Parish, aby chválu stvrdil tím, že jí produkoval obě poslední desky. Uhrančivě obyčejné představení, folkové písně jemně rozvibrované sólo elektrickou kytarou, nepamatuji, kdy naposledy mě singer-songwriter show takhle vtáhla. Čarovných pětatřicet minut uběhlo rychle a leží v hlavě dosud, těžko říct, zda to bylo poutavými melodiemi, podivuhodnou barvou hlasu i flow nebo širokým úsměvem. Každopádně šlo o jeden z „pozvi mě dál“ momentů. U merche jsem byl dřív, než dozněl poslední tón, a večer pro mě de facto skončil, už nemělo smysl se snažit upřít pozornost na něco jiného. Chvíli jsem poslouchal Grzegorzovy teorie o tom, proč měli Trupa Trupa ve Státech takový úspěch, ale záhy jsem vypnul. French exit a klidný pomalý drink v další místní pamětihodnosti jménem De Bonte Koe. Balzám.

PROMOTÉRSKÝ SEN

Další den, další kavárna, další zastávka „Foster“ tour de Leiden. Café in de oude Marenpoort, někdejší lodnická knajpa na břehu kanálu Oude Vest, kterým beztak protéká Rýn, jako snad po celém Leidenu. Richard mě čeká na patře u stolku vedle okna, před sebou pivo a poznámkový blok, první z těch určených pro novou knihu, jak sám podotýká, a ukazuje několik popsaných stran. „Aha, Peter tě dostal,“ zasměje se vzápětí, když zahlédne tašku s vinyly. Ano, poslední hodina v místní hrabárně The Lonely Hunter byla výživná. Šest kousků za dvacet euro, včetně milovaného Dylanova živáku At Budokan, Walking the Line Oscara Petersona nebo dvanáctipalce Elvise Costella Tokyo Storm Warning, na coveru s pikantní titulkou Daily Mirror z června 1986, kdy se Anglie na fotbalovém Mistrovství světa v Mexiku potkala s Argentinou, ve stínu tehdejší války o Falklandské ostrovy. Mač s „boží rukou“ v hlavní roli. Richard schvaluje a vypráví dál o Leidenu, v Nizozemí už žije pětadvacet let. Těší se, že dneska večer dorazí některé osoby, které účinkují v jeho nedávno vydané knize The Punk Rock Birdwatching Club, čeká ho i autorské čtení.

Poklidné slunečné odpoledne se přelévá do rušného večera, Café in de oude Marenpoort se začíná plnit a z prostoru pod úrovní kavárny, přímo pod námi, začíná dunět studentská party. Stejně je čas vyrazit, dnešní program probíhá v úzké v uličce Marktsteeg, kde naproti sobě leží dva kluby, každý se dvěma sály, hned vedle přilehlá kavárna. Pět venues na pěti metrech čtverečních, promotérský sen. Největší překvapení přichází hned na úvod – společný set Jamese Holdena a Wacłava Zimpela měl patřit k vrcholům a nepřišlo jen roztomilé nerdství, ale zejména srdečný a vtahující zážitek. Ambient plný pokroucených tanečních groovů, krautové repetice, analogová kouzla i brašny plné perkusí. A k tomu nízké pódium uprostřed sálu, dva kamarádi obklopení publikem a dýmem z vonných tyčinek. Vysoce příjemné.

Zimpel s Holdenem si užívali celý večer, jeho skandující pěst při setu Los Sara Fontan se mi bohužel zachytit nepodařilo. Sara a Edi to dali ještě lépe než naposledy, rostou každým koncertem a na Colours se velmi těší. Nápodobně. Dnešní program je pestrý až divoce rozkročený, pro většinu publika jsou největší hvězdou místní Arp Frique & The Perpetual Singers, vůbec ne špatné funky s gospelovým jádrem, neméně výrazný ohlas sklízí i Benjamin Herman’s Bughouse, punk-jazzový projekt zasloužilého amsterdamského jazzového saxofonisty, který hraje podobně nahlas jako Swans. Kvituji mladého basáka v tričku Tramhaus. Daří se francouzským Ni, jejichž nervní set vyzdvihuje Richard, podobně dobře se vedlo i polským Atol Atol Atol. Další postpunk od sousedů, přísný, ale šťavnatý, sevřený i rozverný. Vzpomněl jsem si na Minutemen. S Hubertem Kostkiewiczem (hraje také v Kurws) tlacháme později venku, představují mě Holanďan a domestikovaný Holanďan, aby Hubert záhy pochopil, že jsem z Full Moonu, který zná podle svých slov „odjakživa“. Milé. Vedle stojící zpěvačka Agata Horwat přijímá Richardovo kázání o nejlepším krautrockovém albu všech dob. (Tarot od Waltera Wegmüllera.)

Zamilska hraje do setmělého foyer klubu Scheltema, chytlavý i chytrý set, tančí se rozvážně, ale důkladně. Ve stejnou dobu káže naproti Mrakomor, místní mi nevěřili, že se Jozef van Wissem obléká podle Radoslava Brzobohatého, ale google je přesvědčil. Pro Johna Robba ze serveru Louder than War znamenal Wissemův set největší zážitek festivalu, já už se zřejmě i v očekávání koncertu Los Pirañas nemohl napojit. Album Una Oportunidad más de triunfar en la vida mi hraje skoro denně, creme de la creme kolumbijské alternativní scény a jejich cumbiafuturism živě nadchnou ještě víc. Eblis Alvarez (Meridian Brothers), Mario Galeano (Frente Cumbiero) a Pedro Ojeda (Romperayo) baví publikum i sami sebe, zejména to, co předvádí Alvarez s kytarou napojenou na klávesy se nedá úplně popsat. Vedle mě zběsile řádí polské Atoly, merch z igelitky přímo z pódia, nejlepší konec festivalu.

EINSTEIN A KVĚTY SAKURY

Japonské muzeum není v Leidenu jen tak náhodou, místní mají s ostrovní říší styky po staletí, slaví se dokonce hanami – svátek rozkvetlých sakur. Vedle místního etnografického muzea jich stojí hned několik, okolo nich vyrostl v neděli po festivalu dokonce malý trh. Potkáváme domácí v japonských úborech, když už slavit, tak pořádně. Plán byl zasvětit den muzeím, ale je tak hezky, že nedává smysl trávit čas uvnitř. Vydáváme se ve vnějším okruhu kolem centra, míjíme řadu mostů a mostků, venku je celé město. Okna luxusně působících obydlí na náplavkách kanálů jsou dokořán, snad před každým z nich je piknik. „Ve všech bytech bydlí studenti,“ říká Koen a já už poněkolikáté kroutím hlavou.

Peel Slowly and See je nenápadnou, ale pozoruhodnou akcí, s výjimečně dobře sestaveným programem i zvídavým publikem. Letošní polská reprezentace by mohla vyprávět, Los Sara Fontan podobně. Samozřejmě i tady se chodí na zaručená jména, ale po třech letech mi dochází, že možná ještě větší ohlas sklízí ty menší, neznámé kapely a projekty, u kterých se to ani nečeká. Navíc mám pocit, že se místní rádi nechávají překvapit, řeč byla o představivosti a prostoru, podobných možností nabízí Peel Slowly and See přehršel. Taková malá Magical Mystery Tour pod květy sakur se sýrovým občerstvením. Ostatně i místní pochoutku zde nabízí ve velkých plátech na prkénku s nožem, každý si uřízne podle gusta. Žádné unifikované kostky.

S Richardem a jeho manželkou se potkáváme na zahrádce populárního podniku Meneer Jansen, po třech dnech a dvou návštěvách si tady připadám jako doma. S Jansenem sousedí další kavárno-bar Einstein, a to byste neuhodli, nad ním prý pobýval pan Albert. Troufnu si poznamenat, že podobně pojmenované podniky jsou asi v každém městě na světě, a že by to slavný fyzik ani nestihl všechno objet, ale Richard se na mě přísně podívá: „Ale tady bydlel doopravdy.“ V Leidenu je možné všechno.