Zářezy ze Severu: Sea You 2025

Letiště Lecha Walęsy. Jak také jinak. Před vstupem do haly se naposledy rozhlédnu a v hlavě mi zní skandovaný pokřik „Leszek, Leszek“. Fascinující dobový záznam z roku 1981 jsem včera opakovaně sledoval ve zdejším Evropském centru Solidarity. V Gdaňsku na stopy a zmínky po někdejším společenském hnutí z osmdesátých let narážíte téměř na každém kroku, ale stejně mi přijde, že to možná není tolik, co by si Solidarita významem, odezvou i historickou úlohou zasloužila. Záleží na úhlu pohledu, důležité je, nakolik její myšlenky žijí a rezonují. Podle zdejšího festivalu Sea You, který se odehrál druhý dubnový víkend, to vypadá, že ano: akce rozsahem skromná, lokálně zaměřená, suverénní a sebevědomá, při třetím ročníku může jít rovnou za příklad mnoha dalším, daleko zavedenějším.

Pan Kotowski je hrdinou ukrajinské bajky se starým kocourem v hlavní roli, známé natolik, že na její motivy vznikla dokonce opera nebo animovaný film. Podle ní se jmenuje i nenápadná ukrajinská pirogárna v ulici Ogarna, lemující jihozápadní okraj historického centra Gdaňsku. Michalům, Hajdukovi z Institutu Adama Mickiewicze a Berezňákovi z festivalu Sharpe a kulturního centra Nová Cvernovka, právě přinesla obsluha borůvkové pirohy coby dezert a já se marně snažím zabránit dvojité vodce, kterou dostávám jako pokutu za pozdní příchod. „Někdy mám pocit, že jsme si tu Solidaritu moc neužili,“ poznamená po chvíli Michał Hajduk na mé nadšené dojmy z expozice věnované disidentskému hnutí a dodává, že záhy přišly další boje, půtky a nesváry. Jiné, možná složitější. Ochutnávám boršč a okamžitě na všechno špatné zapomínám. Balada.

Právě díky Michałovi a Institutu Adama Mickiewicze jsem se do Gdaňsku vydal. Účast v panelu a program plný místních a zcela neznámých jmen (marně přemýšlím, kdy naposledy se mi stalo, že jsem znal z programu pouhé jméno) na straně jedné, lákadlo hrdého svobodného města na severu Polska a rodiště Solidarity na druhé – téhle kombinaci nešlo odolat. Nehledě na kamarády z Trupa Trupa, které jsem nakonec ani nepotkal, a další výzvy. Podobně se mísí mé pocity při odjezdu: dojetí a emoce z viděného se protkávají s fascinací místní jazzovou scénou, na cestu domů mi hrají alba Quantum Trio, Hatti Vatti nebo Bled, o kterých asi ještě budu mluvit.

SEVERNÍ POBŘEŽÍ VLÁDNE

Po panelu se potkáváme s Arthurem z další místní kapely Klawo, omlouvám se mu, že se do letošního programu Full Moon Stage nakonec nevešli, a opatrně slibuji, že snad příští rok. Kławo nedávno vyšlo nové album 2 bobry i zachód słońca, ale letos v programu Sea You nejsou, přednost dostali jiné projekty. Nevypadá to, že by to Arthurovi nějak vadilo: „Místní scéna je opravdu široká, určitě si nenech ujít Cinnamon Gum nebo Hatti Vatti.“ Minimálně o prvně jmenovaných mluvil první den skoro každý, debutová deska Cinnamon Show je úplně čerstvá, ale kapela působí neskutečně suverénně. Inspirace soulem a funkem sedmdesátých let je zřejmá nejen z účesu Macieje Milewského, leadera projektu, u některých songů mi připadá, že jsem ty samé slyšel před deseti lety od The Black Keys, což má být pochvala, byť je občas toho retro návalu příliš. Následující den se dozvídám, že to bylo jejich teprve druhé vystoupení, což ho staví do úplně jiného světla. Respekt roste.

Polovinu pátečního programu nestíháme kvůli špatně zvolené a načasované večeři, koncert místní skupiny Bled zmiňuje posléze Hajduk i další, přidávám si do seznamu restů a při poslechu loňské novinky Terra Incognita to mrzí dvojnásob. Koncert lokálních Emigrah přináší nezvyklou kombinaci folku, folklóru a progresivního rocku, zase trochu retro, ale šmrnclé undergroundem, kupodivu to působí svěže, hezké. Nakolik si dávají pořadatelé na festivalu záležet, je zřejmé už z toho, že sklep Shakespearova divadla, kde se festival odehrává, je vybaven setem zpožďovacího PA, což v prostoru o kapacitě okolo 200 lidí působí trochu legračně, ale zároveň mile a pečlivě. Celá výprava a produkce Sea You je záviděníhodná, špičkové vybavení je jedna věc, nádherný hlavní sál v podobě shakespearovské kostky se třemi patry a otevírací střechou další. Všudypřítomné LED obrazovky jsou spíš otravující, k mnoha koncertům se jejich podpora ani nehodí.

Michal Berezňák mě seznamuje s Tomkem z labelu Coastline Northern Cuts, loni spolu byli na Ukrajině a letos se chystají znovu. Ukrajinských vlajek jsou v Gdaňsku plné ulice, potěší i ohromný modrožlutý nápis Ukraina Ukraine vyvedený ikonickým fontem hnutí, které si solidaritu vetklo do erbu i názvu. Tomek na svém labelu vydal mimo jiné album Klawo, v jeho rosteru jsou další rezonující jména jako Resina nebo SK.EIN. Povídáme si o kapele Syny, se kterou spolupracuje, velmi chválí poslední sólové album Roberta Piernikowského. V tu chvíli si uvědomuji, že v programu festivalu téměř chybí rap, což je docela pozoruhodné. Poněkud rozpačitou výjimkou je nevyrovnaný set Nath + Expo, pro dvojici je i menší prostor sklepní scény eBilet možná až příliš velký. Jazzu se urodilo nadmíru, oba večery pro mne končí neuvěřitelně nabušenými sety místních borců Hatti Vatti, respektive Quantum Trio. První baví krautovými ozvěnami a progresivními záchvěvy, Quantum Trio v čele se saxofonistou Michałem Janem Ciesielským začíná tam, kde Comet Is Coming skončili. Ano, je mi jasné, jak nadneseně to zní. Ale je to tak. Podle programu se v produkci trojice snoubí jazz s metalem – pokud tedy Swans nehrají metal.

JAKO V POHÁDCE

Loňské album Zeit od Hatti Vatti mi hraje právě při návštěvě Evropského centra Solidarity, záběry demonstrací a policejní antony nebo štíty vyvažuje také výrazná kulturní část expozice. Málo si uvědomujeme, jak široké hnutí Solidarita byla. Fotím si obálky knih Czesława Miłosze nebo plakát k filmu Muž z oceli od známého režiséra Andrzeje Wajdy. Vyloženě pobaví popkulturní špílec z plakátu z roku 1989, kdy je oslavováno finální vítězství Solidarity prostřednictvím koláže se šerifem ze slavného filmu V pravé poledne, kterého ztvárnil Gary Cooper. Pravé poledne 4. června 1989. Nedaleké doky, kde to všechno začalo, se bohužel moc navštívit nedají, noví majitelé a nové ploty, ale to už by chtěl člověk možná příliš. V té přístupné části se nachází hned několik zajímavých podniků, včetně klubu B90, pódia jsou zbudovaná i venku. Podle domácích se v létě většina kulturního života města odehrává právě tady.

U Pana Kotowského se bavíme i o Dobrawě Czocher, ona byla tím jménem z programu, které jsem před festivalem znal. Klasicky vzdělaná hudebnice a někdejší spolupracovnice známější Hanii Rani předvede s doprovodnou skupinou krásný, dojemný set, jemná elektronika do neoklasického repertoáru sedí. Musím to poslat Sedloňovi, píšu si poznámku, vyloženě Spectaculare materiál. Zaujala spolupráce skupiny Remont Pomp a perkusisty Jacka Prościńského, který na pódium přivedl i svoje svěřence ze skupiny postižených Downovým syndromem. Bohulibá činnost a rytmicky strhující koncert.

Michał Hajduk doporučoval i místní legendy Pink Freud, kteří prý žijí několikátý život, ostatně jsou na světě na tři dekády. Těžko říct, zda aktuální podoba vychází z jejich (zatím) posledního alba, ale podle jeho titulu – piano forte brutto netto – by se směle dalo říct, že ano. Hutný, živelný a pulsující jazz poháněný záplavou syntezátorů početné publikum úspěšně roztancoval, další mocný zářez ze Severu. Sea You boduje místem konání, návštěvností – co by za publikum o řádu vyšších stovek české showcasy daly –, i svěží vizuální identitou. Na místě dva velké stánky s LP, CD a merchem, potisk triček a dva foodtracky, co víc je třeba.

„Z Česka? Počkej, tam jste měli toho vašeho Wałesu! Jak on se to jmenoval, Havel?“ Obsluha v milém baru Łąka si časy Solidarity nebo listopad 1989 těžko může pamatovat, ale ví. Do útulného podniku připomínajícího Petrohradskou mě nalákala otevřením dveří vyhřezlá hudba, komplex někdejších továrních budov se táhne celým blokem okolo Aleje Łąkowa a ve dne vypadá až na pár firem opuštěně, ale podle několika více či méně skrytých světel ožívá po setmění. Je v něm něco víc, než by se na první pohled zdálo, podobně jako v celém Gdaňsku. Ten je stejně jako Praha rozbitý masivní výpadovkou, respektive hned několika, ale minimálně některé jeho oddělené čtvrti jsou okouzlující. Podobně jako festival Sea You, který se tváří skromně a obyčejně, ale vůbec takový není: akce věnující se lokálním scénám potřebujeme, zejména když jsou na takové úrovni jako tady, podobně jako malebná Mariacką ulička, prý nejkrásnější ve městě, už od patnáctého století zde nabízí místní šperkaři a zlatníci zboží v malých osvětlených vitrínkách před obchody. To, co vypadá ve dne hezky a mile, získává ve večerním přítmí úplně jiný rozměr. Jako by se celá ulice najednou rozzářila, jako v pohádce. Ve chvíli, kdy bar Łąka opouštím, DJ pustí nějaký remix Kławo. Stejný track pak následující den objevím na kompilaci, kterou mi strčil do ruky Tomek. Dobře, Colours 2026 potvrzujeme.