Rejžák #1: Ó Lanza mía a chudák Sia!

Po vzoru některých zahraničních serverů, rozhodl se i Full Moon Zine sestavit pětičlenný tým, který by pravidelně cupoval vybrané aktuální singly. Nečekejte žádnou hloubkovou kritiku, tu si všichni zúčastnění nechávají pro jiné účely. Rejžák je především žurnalistickým experimentem, který by snad mělo být radost číst. Pravidla jsou jednoduchá: pět singlů, pět názorů ostrých jako pohlazení rejžákem…

karl: Ó Lanza mía! Její hudba má zvláštní nenucenou krásu, hitparádu nikdy nevyhraje, ale dá se s ní strávit krásný večer. Velký krok vpřed od minulé desky, pořád je to prudce taneční a prudce inteligentní zároveň, ale tentokrát ještě navíc také pořádně divný. (4)

maxim: První desce jsem na chuť nepřišel ani za mák a nebyl jsem si jistý ani u loňského ípka You Never Show Your Love, i když tam byl progres. Ovšem fandím všemu, co má v názvu tak jednoduché věci jako „love“, navíc když se nová deska bude jmenovat Oh No. Dva jednoduché motivy vydají v tomhle případě na skvělou klubovku, zároveň to má ten „italo disco“ zadek. Bez obligátní unylosti. (4)

blueskin: I když jsem se fakt snažil, k Pull My Hair Back jsem si nikdy cestu nenašel. Vadí mi přeslazenost té desky, která je navíc umocněná faktem, že Jessy Lanza prakticky nezmlkne, aby dala vyniknout hudebnímu doprovodu. Tady je naopak všechno, jak má být. Jestli bude celá nová deska ovlivněná Teklife soundem, tak to bude rozhodně velká událost! (4)

adam: Snažím se ji zmáčknou v hrsti, ale ona vždycky proklouzne mezi prsty tak rychle, jak kdyby to byl had na LSD. To mě na It Means I Love You baví nejvíc. Těch kejklů je ale na mě trochu příliš. (3)

lenka m: Jéé, to je krásný! Skoro jsem při tom zapomněla, že jsem se dneska ještě nepřevlíkla z pyžama. Pro mě mnohem srozumitelnější než předchozí Diving Away. Nečekám už, že se mi od Trickyho bude líbit něco v kuse, takže tahle jednohubka je super. A v hlavní roli skvělý John Hawkes! Pořád čekám, až s ním vyrobí něco dobrého. (4)

blueskin: Proč znovu vynalézat kolo, když už jsme na ten dokonalý tvar jednou kápli, že jo? Debaty o potřebě hudební inovace si schovám na později. Take It There je výborná skladba, která navzdory vší temnotě nepůsobí tísnivě. Oceňuju nápad s kulhajícím klavírem, ke kterému se Hiro Muraiovi povedlo najít odpovídající vizuální vyjádření. (4)

karl: Hlas Trickyho a 3D mě vrací do devadesátek, bohužel spíš těch, které bych radši zapomněl. O Massive Attack i Trickym se už tolikrát napsalo, že se vrací do formy, že se z toho stalo zbožné přání i zaklínadlo. Tady je to spíš to druhé, ten klavír je vážně fantastický, ale nějak netuším, proč si do něj prozpěvuju refrén z What Your Soul Sings. Teda vlastně tuším… (2)

adam: Ano, klavír a pochmurnost dominují, ale tím to pro mě končí, alespoň takhle na poprvé. (3)

blueskin: Generický rádiový popík, který se ani nesnaží hrát si na něco víc. Tvůrci písničkových soundtracků k filmů a seriálům nad tou skladbou určitě hýkají nadšením. (2)

karl: Když se řekne Sia, tak mě od určité chvíle napadne jediný přívlastek - „iritující“. Od otravného marketingového triku se skrýváním tváře přes její vokální manýry až po absurdně nabubřelé refrény. Unstoppable má všechno, co na ní nemám rád, přesto se to tady dá na ploše tří a půl minuty ještě nějak ustát. Na rozdíl od nové desky. (2)

adam: Náznaky vzrušení před výjezdem na vrchol, pak ale přijde sešup a s ním výčitky, že jsem tak bohatě poobědval. Sia neznamená averzi, jen prostý nezájem. (2)

lenka m: Všichni se asi potřebujeme pořád utvrzovat v tom, že jsme neporazitelní a nejlepší. Je to bezesporu sračka. Do rádia. A-B-A-B-C-B-B-B-Ble-Ble. (2)

adam: Úplně si dokážu představit ten potutelný výraz ve tváři Justina Harrise, když hraje svůj basový part. Vyvážená, zvučná i trochu sexy věc, mňam. (4)

karl: Ta westernová kytara je na hraně sebeparodie a druhou půlku bych si asi dovedl představit bez těch otravných synťáků, ale vlastně mě to celkem bavilo. Refrén se zasekne a nepustí. Pořád lepší Bloc Party v modu provinilé potěšení než v emo modu. (4)

lenka m: Tak já nevím. Koho mi to, sakra, ten jeho hlas připomíná. A ta basa dole, není to už nějaký samostatný styl? Tohle je prostě z nějakého britského filmu z 90. let. (3)

blueskin: Bloc Party jsem nikdy neposlouchal a nejspíš ani teď nezačnu. Přijde mi to ploché a bez jakéhokoli nápadu, který by tomu dodal nějaký wow faktor. (2)

maxim: Čtyřminutová agitka se sbory je přesně to, co si všichni zasloužíme. Ale jestli bude taková celá deska, asi ji neunesu. (3)

blueskin: Když už za nic jiného, tak za to 1:20 trvající intro si PJ Harvey zaslouží metál. Není divu, že edit téhle skladby má intro o celou minutu kratší. Jinak je to skladba, která přes svou chytlavost asi nejlíp vynikne v kontrastu dalších věcí na desce. (3)

karl: Když jsem to slyšel poprvé, nemohl jsem se zbavit pocitu, že je to určitě starý track z Let England Shake. Za ty čtyři roky čekání bychom si možná zasloužili něco víc než jen track, který můžeme nazvat slovem „příjemný“, což je vlastně pro PJ Harvey urážkou. Všichni ale víme, že její muzika nestojí na chytlavých singlech, ne? Takže pořád věřím, že The Wheel bude dávat větší smysl na desce než samostatně. (3)

lenka m: Ta písnička ve mně vzbudila obavu, že to album nebude dobré. Ano, že to bude rozmělněné Let England Shake se slabým obsahem. Bude to politická agitace v duchu videa? Aby nám tady nepřevážila nějaká humanitární mis(i)e. (2)

adam: Kéž bychom dostali klíč k PJině poetice. Stojím před vraty, bezradně zírám a nevím co dál. (2)