Rejžák #13: Velmi kontrolované šílenství

Zpoždění, se kterým vychází nový díl kritického klubu Rejžák, naznačuje, že jsou chvíle, kdy je život přednější než uzávěrky. Sešlo se nám toho tenhle týden požehnaně, takže pojďme rovnou na věc!

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

karl: Nový desce jsem dočista propadl a podle mě je to nejlepší album Radiohead v novým tisíciletí (po Kid A samozřejmě). Stejně jako album i Burn The Witch je typickej grower a jsem rád, že jsem to po prvních posleších nevzdal. Pořád mám pocit, že se z toho nápadu dalo vytřískat víc, ale na začátek desky zcela ideální mix divnosti a uměřenosti. (4)

maxim: Samozřejmě bych mohl říct, že Hermína Týrlová by loutkovému filmopolisu dala temnější grády, ale tady se mi vlastně nechce vyjímat ani klip, ba ani song z rámce desky. Ta prosákla tak rychle, že skladba se vpila do celku jako piják do protější stránky, z doteku je obejmutí jedna dvě. To šílenství je velmi kontrolované a kolorované, včetně smyčců. (4)

lenka m: O, ou. Jak tohle hodnotit? Žádná hitovka, takoví typičtí, průměrní Radiohead. Zajímavější bude poslechnout si celé album. (3)

blueskin: Můj vztah k Radiohead se dá vyjádřit slovy „zdvořilý nezájem“. Obávám se, že na tom nezmění ani tahle verze Wicker Mana v podání kříženců igráčků s Jájou a Pájou. Hudebně mi Burn The Witch přijde jako odfláknuté kompoziční cvičení studenta konzervatoře. S těmi rádoby zlověstně znějícími smyčci by se přitom daly dělat divy… Škoda nevyužité příležitosti a hanba Radiohead, kteří tu dostáli úvodním slovům své desky Amnesiac: „Po letech čekání nepřišlo nic.“ (2)

karl: Zkouším si představit svět, ve kterém poslouchám Can’t Stop This Feeling, aniž bych předtím znal Happy. Je to lepší svět nebo horší? Každopádně je jiný. Jako hit jako blázen, ale už teď se děsím jednoho konkrétního momentu na konci srpna, kdy toho budu mít totálně plný zuby. (3)

lenka m: Tolik z toho nadělal a výsledek jsou nějaké naleštěně LA celebrity, co se svíjí na tuctovou rádiovku. Já chci nějakou Señoritu, Timberlakeu! Snaž se trochu! (2)

maxim: Ani nevíte, jak tomu chlapci fandím, už léta. Tak moc by chtěl a myslím, že na to má. Ale… Tyhle hromadné selanky, které si hrajou na bezprostřední, ba civilní atmosféru a rádobyvtipné prostřihy jednotlivých protagonistů… Ještě že to není na dobročinné účely. I když děti jsou charita? Věřím to leda Kate Mara a to je trochu málo, na letní hit to nevidim. (2)

jakub: Často se jen stačí podívat na YouTube komentáře, které mají nejvíc hlasů. „If your reading have a really nice day“. Další: „Reminded me of happy“. Ok, zkusím to taky. „Great song. Makes me want to kill more people! Love. Patrick Bateman.“ Samozřejmě, kdybych byl jůtůbr a právě podepsal smlouvu na doživotní dodávku Prager ciderů do mojí lednice, pouštěl bych si to v jednom kuse. (2)

karl: Nejdřív jsem se lekl, že se vrací Žlutý pes, ale pak jsem se uklidnil. Je to jen další kapela, která chce dobýt svět, což je dobrý předpoklad k tomu, aby o nich za pár měsíců už nikdo neslyšel. Všechno co na hudbě nenávidím ve čtyrech minutách. (0)

lenka m: Nebyla bych zdaleka tak krutá. Pamatuju si, jak slečna kdysi zpívala nějaké Tomcat Blues a tady jsme se dost posunuli. Proč zpívají o Texasu a Tennessee? No jo, jsme všichni američtí jak hrůza, ale me gusta, me gusta mucho! Melodická, příjemná vypalovačka, u které chybí všechny otravnosti českých kapel. (3,5)

blueskin: Případ kapely, kterou bych chtěl mít hrozně rád, protože jim věřím, že to s tou americanou myslí upřímně. Bohužel u nich ale forma neustále drtí obsah v nerovném souboji. Za mého (hudebního) mládí se říkávalo: „Na to, že je to český, je to docela dobrý.“ Myslelo se to jako pochvala. Zaplaťpánbů, nebo kdo vlastně, že už jsme dneska dál! (2)

maxim: Nejraději mám klipy, které se odehrávají v lese, hned vidím dráty a agregátor, tu zkurvenou makačku… Saša Langošová dospěla, zdrsněla. I zvukově. November 2nd se vždycky snažili jít s dobou, jen před patnácti lety jí byli o kousek blíž. Chtěné, vymačkané. Bod za výběr lesa. (1)

jakub: Tak z tohohle mám zatím největší radost v historii Rejžáku! To jméno mi bylo hned povědomý. Trochu sem si zagoogloval a ejhle, já o nich už psal. Před deseti lety, haha! Byla to tehdy velká ostuda. V diskuzi na MusicZone mi psali: „Napsat trefné zhodnoceni této desky dalece přesahuje schopnosti Jakuba Peřiny.” Psali: „Pokud se to nelíbí nějakému zakomplexovanému pisálkovi, je šance, že to bude dobré“. Měli pravdu. Dojatě koukám, že sem našel i zastání. „Ta recenze je ještě moc dobrá na to, jak je ta deska podprůměrná“. Tak schválně, kam jsme se všichni za tu dekádu posunuli? Evidentně nikam, November 2nd pořád stojej za hovno, jsou akorát trapně drsnější. Stejně jako moje schopnosti napsat trefné zhodnocení. (0)

maxim: The Raveonettes mají hymny a vatu. A mají zvuk, který je jako když oheň potká vodu. Ten střet zmnožují do zvláštně prolamovaných stěn, což je naživo velmi sexy. Tahle koketérie s osmdesátkama je trochu jiného druhu, a nejsem si jistý, ale to jsem kdysi nebyl ani při poslechu Sisters. A jak dneska miluji harfy tón! Navíc The Raveonettes jsou příčetní při stavění délky písní. (4)

lenka m: Popíček jak vyšitej. Nejlepší do auta na dlouhou dálnici, v ruce zmrzlinku a frčím. (4)

jakub: Mám je rád. Sice tak nějak střídavě, ale mám. Třeba jejich poslední deska, jak ta byla ideální k letním motoristickým vyjížďkám. Stáhnout okýnko, zapálit si cigaretu, soundtrack k jednoduchým, ale nutným potěšením. Kam se to jelo, Café Fara? Pustit si tohle, musel bych si vzít Ray Bany a vyrazit na Mácháč. Hele, to možná není tak blbej nápad! (3)

karl: Co se týká hraní počítačových her, jsem obvykle dost zoufalej případ. Co se týká chápání severskýho žvýkačkovýho indie popu je to dost podobný. Tady se obě moje slabosti potkávají. (2)

lenka m: Dobře si vzpomínám, jak se Christina Aguilera nakrucovala v kalhotkách v Can’t Hold Us Down. Tenhle týden vyšla nová a příšerná Jennifer Lopez, kterou schválila i božská Hillary, což ukazuje především na to, že by si měla najít lepší poradce. Phenomenal Woman není fenomenální song, ale dostává body za něco, co by nemělo být vůbec tak těžké, ale očividně jde o nejobtížnější cvik od vynálezu kola. (3,5)

karl: Takzvaný velký hlasy ve mě nikdy nevzbuzovaly důvěru. Proč otravují v popu a nejdou rovnou do opery? OK, Laura Mvula je neprůstřelná, stejně jako tenhle track, který má všechny správný ingredience alternativního hitu. Mě na ní ale chybí cokoliv výstředního, uvěřitelnýho, něco co by mě přesvědčilo, že je to živá bytost s chybama. Ideální muzika pro Colours Of Ostrava, kam mě ale nikdo nedostane. (3)

maxim: Mám rád, když si zpěvačka vybere za poradce holky ze školky, sto malých fiflenek rozstříhá sto malých starých burdiček a ušije ji z toho šatičky, které umí samy tančit. V Kapském městě jsem nikdy nebyl, ale každý song nemusí ukazouvat vypouklou stranu lžíce, žeano. Nicméně jisté pachuti se nemůžu zbavit ani co se týče vizuálního zpracování, ani písně samé. (2)

jakub: Nerozumím tomu. A bojím se, aby to neznamenalo, že nerozumím emancipovaným ženám. Uf, to mě vyděsilo natolik, že jsem si musel pustit křehotinku Julien Baker. (2)

blueskin: Ne nadarmo se říká, že nejhorší skladby nejsou ty, které vás rozčílí, ale takové, které s vámi neudělají vůbec nic. Tohle je přímo etalon takových skladeb. Další! (1)