Rejžák #16: Tarkovskij a párátko Michaela Giry

Dočasná berlínská kancelář vrchního Rejžáka hlásí 24°C s vyhlídkami na odpolední déšť. Počáteční potíže s nefungující wifi a tím, že německý YouTube blokuje většinu hudebních videí, se konečně podařilo překonat, takže vám můžeme předložit šestnáctý díl našeho kritického klubu. Kdybychom v rámci Rejžáku volili něco jako video týdne, vyhráli by to tentokrát Algiers a jejich spolupráce s uměleckou skupnou Azuma Makoto na klipu ke skladbě Black Eunuch. Ale i tracky/videa dalších stojí za zhlédnutí, vtip nebo ostré slovo: Garbage, Papalescu2, Jenny Hval a taky Swans, pro každého kousek.

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

blueskin: V devadesátých letech by se podobná loserská hymna plná klišovitých veršů ještě snesla, ale dneska? V making of videu říká Shirley Mason, že je Empty skladba o té díře, kterou v sobě každý někdy cítíme. Já teda nevím, osobně ale v tomhle případě vnímám tu největší díru tam, kde kdysi bývalo něco zajímavého a kreativního. (2)

maxim: Ten mohutný nápřah… Pořád se tu někdo zaobírá devadesátkama, taky jsem tam byl. Otázka je, jestli si v té době čtyřicátníci neříkali, že nerozumí všem těm variacím na předchozí dekády a globální mánii na cokoliv „nového“ stejně, jako to frkáme my dneska. Garbage mě nebavili tehdy, nebaví mě ani teď, ale živě si dovedu představit, že děcka tohle budou smažit jako divé. (Samozřejmě bylo těžké se vyhnout metafoře o díře a hrát si na stárnoucího pičuse. Ale když už jdu okolo: největší díru vnímám tam, kde žádná není. Možná to je tím, že dneska vidím hlouběji a že sliny změnily svou barvu. Tedy mou.) (2)

karl: S Garbage to mám stejně jako Max. Srali mě tehdy (prefabrikovanej alt-rock pro rádia v době, kdy už to nikoho nezajímalo), serou mě teď (strašlivý comebackový album z roku 2012 jsme už všichni vytěsnili, že jo?). Jasně, Shirley je už víc GILF než MILF, ale tehle track se recenzuje sám poslední větou „I’m so empty“. (1)

lenka m: Ale no tak, pánové! Karle, nebuď sprostej. Tím porno žargonem chceš říct co? Že to, jak zpívá, nebo jak přemýšlí je ti jedno? Na babičku je teda dost mladá. 50 je u mě střední věk, ale možná že máš nějaká jiná kritéria expirace? Ještě, že se za strašlivý comebackový alba nezavírá. Po dvou týdnech mě to chytlo. Rozhodně to není taková tragédie, jakou tady hrajete. Version 2.0 je pecka album a druhý singl po Empty je mnohem slibnější. Dejte si trochu meduňkového čaje, to vás uklidní. (3)

maxim: Je těžké vyhnout se hlasům, že Swans po svém návratu variují pořád to samé a že koncert je jeden jako druhý, ve své rituální podstatě. Ale pro vyznavače krve a bulguru, který si uvaří jeden základ na další čtyři dny a pak ho posouvá přílohami, teplotami a nečekanými ingrediencemi, tohle není žádný problém. Pokud má ve světě Swans intro dvacet minut, čím je When Will I Return? Girovi upadlo párátko? Dělám si blbou legraci. Písnička pro jeho ženu. Tomu rozumím i bez skandálních kontextů. Na náklad The Glowing Man si dělám místo v útrobách už měsíce. (4)

karl: Ve Full Moonu snad dostaneme na poslech nové desky Swans redakční dovolenou, takže to nějak půjde uposlouchat. When Will I Return je super teaser, po šesti minutách milostné balady říkám: „A co bude dál?“ (4)

jakub: Swans jsou takovej můj Tarkovskij. Už roky si říkám, že bych se do nich měl konečně pustit, a pak si stejně zase pustím něco jinýho. Buď je to lenost a nebo k tomu má mý podvědomí nějakej důvod. (3)

lenka m: Hele, Jakube, tak to seš prd hipster. Kdo neviděl Stalkera v blbé kopii, kterou se po kusech pořád snažili nasadit obráceně, ten neví, co je to pravý ruský film. Já jsem Swans zkoušela. Zatím bez úspěchu, ale věřím a doufám. (3)

karl: Jako někdo, kdo v útlém dětství sledoval Star Trek v němčině (Raumschiff Enterprise, prosím pěkně), tady rozumím úplně všemu. Papalescu je vlastně pankáč, který má místo kytary synťák a když z něho dostane takhle skvělý riff doplněný neodolatelným refrénem (předpokládám, že jeho syn je robot), není moc co řešit. (4)

maxim: Není na naší scéně moc tak zábavných a uvěřitelných měsíčňanů jako je Moimir P. Z tracku vyzařuje půvabná dětská naivita, zvuková mazlivost i něžná hitová kadence. Kolik že má ten jeho syn? Jsem zvědavý, co bude, až dojde do věku Tukanů, tedy Pjoniho a Ink Midgeta. Ale na to je ještě čas. (4)

lenka m: Zcela neobjektivně mě sbalili krásnou znělou výslovností. Teleskóp. Mám s němčinou vztah hraničící s fetišem. Alergicky štěkám po lidech, co pronáší generalizace typu „němčina je hnusnej jazyk“. Je ale pravda, že mi tak hodně ušetří práci, co se týče jejich světového názoru a rozhledu, a já se s nimi už nemusím zabývat. A Schmitkeho jste viděli? Jednohubka. (4)

blueskin: Absolutně netuším, k čemu je tady to intro, které vůbec nekoresponduje se zbytkem skladby. Bez něj by to byla strašně skvělá písnička. Chtělo by to edit... (Na singlu Das Teleskop je mimochodem výborný remix Armina Effenbergera, doporučuju!) (3)

blueskin: Minimum prvků, maximální efekt - tak to mám rád! To echo je napoprvé trochu iritující, bez něj by byl ale účinek sotva poloviční. Lituju, že jsem před časem nebyl v klubu K4, když tam Jenny Hval hrála… Pro kolik? Pro 50 lidí? Muselo to být stejně kouzelné, jako tahle skladba. (4)

lenka m: Hval je moje favoritka a naděje od chvíle, co jsem slyšela Innocence is Kinky. Je originální, konceptuální neotravujícím způsobem a správně nestoudná. Tady mám ale pocit, že si pustila Jima Jarmusche a zamilovala se do Tildy Swinton. Což mi připomíná, že jsem ten film stále neviděla. Takže díky, Jenny. (3)

jakub: Tohle by upírům v tangerskejch opiovejch doupatech hrát nemohlo.

Já bych to snes třeba na vernisáži k nějaký konceptuální výstavce. Protože bych kalamáry zapíjel Nestarcem. (2)

maxim: Koncepty, Jarmusch, vernisáže, kalamáry, Tanger, na mě moc slov najednou… Tilda Swinton se jmenuje můj stroj, a nemám mu to za zlé, sám jsem jí pojmenoval. Jestli se deska Jenny Hval má jmenovat Blood Bitch, tohle ve mě budí dostatečná očekávání. (4)

maxim: Deska Algiers uzavřela jednu část mého života (nevesele) a otevřela druhou (netuším jakou), aniž bych si to nějak přál. Vedle Algiers je 95 % procent kapel jen velká legrace. (5)

karl: Onehdá jsem četl, že Beth Orton nechala nastříkat Joshua Tree v americkém národním parku a byl z toho pěkný poprask. Algiers rovnou vykopali palmu, pak si zatleskali a pak zpívali jejím kořenům písničku o černým eunuchovi. Těch metafor je tam tolik, že jsem se v tom nějak ztratil, nicméně mě to pořád baví víc než jejich deska. Asi bych si ten bragjl užil nejvíc naživo. (4)

jakub: S Algiers mám problém: ve čtvrtek v 6 hrajou na Heineken stejdži a Julien Baker, moje aktuálně nejmilejší holka s kytarou, začíná od 6:40 v úplně opačným koutě Primavery. To se ukáže, co je pro mě víc. Divoká černošská spiritualita nebo melancholická lesbická femme fatale? ¡Ay, caramba! (4)

blueskin: A pak že už dneska nejde vymyslet v hudbě nic nového! Loňský debut Algiers si se zpožděním okamžitě zařazuju mezi největší objevy poslední doby. Tohle je hudba, kterou v každém okamžiku pohání obrovský vnitřní smysl a dvojice videí natočených v Mohavské poušti jenom podtrhuje její spirituální rozměr (teda pokud si odmyslíte ekologický rozměr celé „instalace“, prej bylo ale všechno v cajku). (4)

lenka m: Prosím vás, já vůbec nevím, nějaké projekty a konotace, ale jsem zamilovaná od začátku. Zahraniční festivaly, jsem chudá… Tak stopem na Trutnov? (5)