Rejžák #3: To je blbý, to se bude líbit!

Blíží se jaro a s ním očekávaná záplava nových desek. Pro náš kritický klub to znamená zvýšený přetlak singlů, jejichž zařazení je třeba zvážit. V aktuálním dílu ostrouhali například AlunaGeorge, Son Lux či Big Ups. S někým z nich se možná setkáme příště, možná je ale nahradí nějaké čerstvější maso. Pravidla jsou neúprosná tak, jako jsou neúprosné soudy našich Rejžáků.

blueskin: Sbližování původně čistě klubové elektroniky s pop music je trendem, který tu a tam přináší zajímavé výsledky (George FitzGerald, Disclosure…). U Moderat mi ale přijde, jako by se ani nesnažili napsat cokoli aspoň trochu zajímavého. Představuju si, že ráno přijdou do studia, zapnou mašinky na autopilota, Sascha Ring do toho nazpívá nějaké vokály s náhodně vygenerovaným textem a za pár hodin mají hotovo. Nevím, kdo prvně přišel s oním „to je blbý, to se bude líbit“ (Google říká Werich), na Moderat to ale sedí jako ulitý! (2)

maxim: U první desky Moderat jsem určitě neměl pocit, že to frkaj v zástěře od plotny jako Madla řízky, ale dvojka odhalila slepou uličku, stejně jako množství epigonů (pamatuju si dobře, jak jsem brečel nad novou podobou kapely Portico). Všechno úhledné a na svém místě, trademarkové zvuky, ozvuky, melodie - recyklát. Jestli Werich říká to, co píše Blueskin, Topol zase říká „sebenegr“. Apparat i Modeselektor by si od sebe měli odpočinout. (2)

karl: Cítím z toho chlad dokonalosti německýho auta a sólovek Thoma Yorka, které jsem si nikdy nepustil víc než dvakrát. Skladby jako je tahle budou jednou za Modeselektor a Apparata skládat roboti. (2)

adam: S Yorkešírským teriérem má Karl pravdu pravdoucí, ale strašně mě matou ty juchej momenty. Příliš silná káva takhle po ránu. (3)

karl: Ten moment, kdy Kanyemu zazvoní telefon, on ho zvedne a řekne: „Čau, teď tady natáčím album.“ Už to určitě někdo použil, k němu se to ale zrovna teď hodí naprosto skvěle. Prostě krystalický „manický Kanye“. Škoda, že dalších podobně fantastických momentů je na desce pomálu. Díky 30 Hours ale má TLOP smysl. (5)

lenka m: Můžete mi někdo vysvětlit, co je na tomhle šaškovi tak zajímavého? Nebo neposloucháte ty texty? „But you were sucking a nigga’s dick the whole time, well I guess a blowjob is better than a no job?“ A hned v první minutě se pokouší zpívat a je to falešně jak prase. Kdyby to rapoval česky, tak to všichni vypnete, ale takhle si u toho klidně nakupujete. Já takhle jednou byla v obchodě s oblečením a poslouchala „fucking your mother with ma dick you motherfucker“. Koukala jsem kolem, jestli to někomu nepřijde divný a pak šla do háje. (2)

maxim: Je otázka, nakolik nás hudba může a ve skutečnosti umí vytrhnout z reality nebo nakolik s ní koreluje. Vulgarismus za vulgarismus: West umí být pičus, stejně jako macho, ale tenhle track je hlavně melancholická mentální procházka a ne až tak blbá. Flow, blow, procházím se životem jako obchoďákem a ten Westův obchoďák je tu luxusní, tu používá eskalátory tak, jak ještě nikdo před ním. Koukám kolem, jestli to někomu nepřijde divný a pak se jdu projet. (4)

adam: Jestli se rapuje o dickovi nebo Trumpovi, je vlastně totéž, beztak si každej může vybrat, jestli si to vyloží jako metaforu, nebo jako důvod, proč vrátit boxerky zpátky na věšák a odpelášit pryč. 30 Hours mi připomněla DiCapriův quote z Djanga (vševystihující, toho Oscara si tehdy chudák zasloužil): „Gentlemen, you had my curiosity but now you have my attention.“ (4)

adam: Zamkněte mě s tím do nějakýho malýho klubu a klíč klidně hoďte do kanálu. (5)

lenka m: Není to hit a konec nechápu. Ale ten zpěv je skvělý, hodně mi připomíná Bat for Lashes. Konec ustřihnout. Jako když šlápnu na hadici od vysavače. (4)

maxim: Je z toho cítit urputnost, ocením posunutí zvuku Future Brown do jiného kontextu a s ustřihnutými konci nemám problém, tedy v písničce. Beru to jako slibný předvoj velké desky, ačkoliv tu jsem očekával už dříve. Jen se tak trochu obávám, že to je přesně ten typ „kapely“, která se rozprskne do všech uměleckých oborů a zůstane po ní jen rychle blednoucí šmouha. (3)

karl: Dovedu si představit, že Fiordmoss nad tímhle klidně mohli strávit celý ty čtyři roky, kdy o nich nebylo skoro slyšet. Někdy je ale lepší si věci tak strašně nekomplikovat. Pop je jenom pop a ne výzdoba Sixtinské kaple. (3)

blueskin: Tak schválně, za jak dlouho vznikne mash-up s Lovefool od Cardigans! Obě písničky představují takový ten typ sebevědomého a záměrně trochu infantilního popu, který se vám chtě nechtě zaryje pod kůži a nějakou dobu ve vás rejdí, než ho nahradí něco podobně rafinovaně vlezlého. (4)

lenka m: Ano, je to Lovefool. A slyší to tam všichni starší a pokročilejší. Ale na rozdíl od Cardigans si tohle nikdo pamatovat nebude. Jojo, money makes the world go round, the world go round… (2)

karl: Po trapasu s comebackem No Doubt čeká nejspíš Gwen další nezáviděníhodná chvíle s přiznáním marnosti. Make Me Like You je ze všech singlových pokusů z poslední doby asi nejlepší, disco žvýkačka měla být sázkou na jistotu, ale celé to působí trochu nuceným dojmem. Bohužel ani armáda severských hitmakerů už nemůže Gwen zachránit. (2)

maxim: Tyvole! Na chvíli jsem se lekl, že se dívám na Zemeckisovu komedii Smrt jí sluší, jak mi Gvenda evokovala Goldie Hawn. Nemá to být škodolibá poznámka, osobně uznávám jen holky nad čtyřicet, navíc natáčecí studio je příjemně přiznané. Jen nevím, jestli jako znouzectnost, nebo kreativní vyčerpanost. Rád bych na tom všem našel aspoň něco, ale takových písniček je přesně miliarda. A jedna k tomu. (1)

blueskin: Fun fact č. 2: Ještě než se z ní stala Peaches, učila Merrill Nisker doma v Kanadě v mateřské školce. Já ji sleduju už od první desky, málokdy mě ale dokázala nadchnout tak, jako ve společném singlu s Gonzalesem nazvaném Red Leather. Schválně jsem si teď pustil klip, kde vypadá Peaches trochu jako Johana Švarcová, a celé je to mnohem víc sexy než tenhle crossover mezi Pánem much a videoklipy Einstürzende Neubauten. Čistě po hudební stránce mě ale Free Drink Ticket baví hodně, je to taková nasranější a živočišnější verze intelektuálsky uhlazené Ursuly Rucker, řekl bych. (4)

adam: Cítím velkou rozpačitost, asi jako když jsem se mezi úmyslně velký nákup pokoušel schovat svůj první balíček prezervativů a tiše doufal, že ho prodavačka nenajde, nepožmoulá v ruce a neprojede čtečkou čárových kódů. To pípnutí je jak alarm, ukažme si na toho naivku, kterej věří, že si večer vrzne. Pé es: Motherfuckers už je ohraný, pojďme si od nynějška říkat chickenshits. (2)

karl: Poselství je v tom asi důležitý, u mě jako posluchače ale na úrovni naštvanýho telefonátu na hotline internetovýho providera ve tři ráno. (1)

lenka m: Tak já vím, že je to pubertální. Ale co s takovýma trubcema, jsem za z toho dělat umění. Naprostý opak Who the Fuck od PJ Harvey. Sžíravá zášť nad nějakým debílkem z baru, ale krásně studená. Já tohle mám skoro každý týden, přimhouřím oči a drtím si zubní sklovinu. A pak je většinou házím dolů ze schodů. V hlavě jenom. Samozřejmě. (3)

maxim: Narazil jsem na Ingress, hru založenou na principu tzv. rozšířené reality, což nám pro tuto chvíli jako definice stačí. Jedna z pozic se jmenuje Řiťák neboli Řitní věnec: „Portál s rezonátory umístěnými blízko středu a tím pádem snadněji zničitelný. Často se staví naschvál soupeřům na jejich oblíbených portálech (viz Gaučák), ať už jako výraz opovržení, nebo zabránění lepšímu využití…” Chci říct, že Peaches je sestra Gvendy. Ale zatímco ta se na svět dívá skrze starý make-up televizního srdíčka, Peaches to čekuje z análu. (3)