RfP 2017: Ve znamení kontrastu

Taky ve vás vidina konce vyvolává potřebu dát si o pár drinků víc a tančit (dělat něco rukama a nohama) až do svítání? Prostě jen protože je konec? Když se z toho stane povinnost a nakonec si to vůbec neužijete, zapomenete ještě dřív, než nastoupíte do vlaku směr koupelna. Nevím, na co všechno si vzpomenu, to prověří až čas, ale když to sepíšu teď, třeba mi to osvěží paměť. Co si z posledního dne odnést?

Po ospalém včerejšku chytáme druhou mízu. Počasím to není, slunce to do nás pere s neskrývanou agresí. Tak ho zchladíme bazénem, ne? Areálem se valí lavina optimismu. Možná mám jen štěstí na lidi, ale zatím se na mě usmívá opravdu každý. Úsměvy přišla rozdávat i Lenny. Kdo viděl její vystoupení na Metronomu, asi si párkrát zívnul, protože nenašel rozdíl, ale i tak si získává sympatie. Protože dobrá nálada, a kdo v tom nejede s náma, zůstane dneska sám. A to nikdo nechce.

Změť hudby ze všech směrů přichází stejně jako včera, dneska máte ale víc energie, a tak začnou závody v překřikování. Ze skákání do řeči je olympijská disciplína. Vzápětí si dovolíte grilovanou klobásu a skládáte slib mlčenlivosti. Aby toho sluníčkaření nebylo až moc, dáváte si dvacet někde ve stínu nebo jdete na Three Days Grace. Vzpomínáte na emo éru, potítka, patku přes oko? Na koho už je černé moc, za chvíli ho čeká Don’t Stop (Color on the Walls), tak v klidu.

fotogalerie z koncertu tady

Očekávání je jedna věc, přesvědčení zas druhá. Album Torches mě zasáhlo na půl roku tak, že progres znamenal dojít od Heleny Beat až k závěrečné Warrant a nepustit si Call It What You Want sedmkrát za sebou. Dokonce ani znásilňování Pumped Up Kicks v rádiích mě nezastavilo. Přesvědčení, že Foster the People nezklamou, bylo na místě. Na povídačky není čas, máme jen padesát minut. Dojde i na novinky jako SHC nebo Loyal Like Sid & Nancy, která v kombinaci s následující Miss You zbaví tělo pout a pokoušíte se o první složitější taneční kreaci. Jste tak připraveni na půlnoční jízdu s The Bloody Beetroots, kde si už troufáte na dance battle. Evanescence nás nebavili, i když se Amy Lee hlasově pořád drží. My se nedržíme, pouštíme se, padáme do toho po hlavě, bolí nás to, ale nevadí, nepřestáváme. Teď budeme rok nabírat síly, abychom o ně příště zase za tři dny přišli. A tak to má být.