Rock for People: cenou prožitků

Zvířátko na konec Televizních novin a připálená půlka ksichtu. Svět se vždycky strašně rychle vrací do všedních kolejí. Nebo jinak, jsou chvíle, který prostě musíte prožít, abyste si připomněli, jak (ne)skutečný život vlastně je a často k nim vede docela dlouhá cesta. Jako třeba vlakem do Hradce a pak čekat na setmění. Pokud jsou zmatky zábava, tak ten "homemade" areál svou funkci bezezbytku plní. Jenže, stejně jako vloni, je mi víc než jasné, že tohle místo skutečnou atmosféru netvoří, tady ji (víc než kde jinde) tmelí lidi.

Jaká je vlastně cena takového prožitku? Jak je možný, že ranní karban v nonstopáči, při nekonečným čekání na první vlak, může být památnější než některá živá muzika? U vymodleného espressa si letmo připouštím, že tolik politické agitky na veskrze pozérské akci jednoduše neobhájím. Ne, pozérství v tomhle případě neznamená nic negativního, v Hradci prostě vědí, na koho cílí a především v jaké formě. Navíc, doba potřebuje jasná a silná prohlášení, už proto, že se kolem ztrácí přirozená rovnováha věcí a že muzika má tu sílu taková sdělení podtrhnout. Dělat je pro všechny intenzivní, zapamatovatelná, srozumitelná. Anti-Flag postoje lety nemění, takže jasný "fuck off police brutality, fuck off homophobia", Saul Williams dává názorům umělecký rozměr, ale u Massive Attack, i přes aktuální postoje k brexitu, bych se bez té politiky klidně obešel.

Vždycky je co pít. Bar nebo výčep na každém druhém kroku. A když je vody málo, vyděšená výčepní ohlašuje, že se "něco žene". Déšť, slunce, déšť, tohle k věci zkrátka patří. Vlastně od samého začátku zažívám to jisté loňské deja vu - celodenní čekání na nostalgii, kterou bych stejně radši viděl před deseti lety. Muzika, co nosí skiny džíny? Kupodivu mě ten úvodní posthardcore Our Last Night docela baví, jakože jsem "čerstvej". Anti-Flag plavou po lidech, vztyčený prostředníky, jeden velký circlepit, Power to the Peaceful, do davu letí taky bicí. Cover Should I Stay or Should I Go, jsem houby punkáč, z pleši číro nepostavíš, ale i tohle docela funguje. Na Eter Shikari jsem naopak sázel, veselej bordel, kdo neskáče není trancecore, jenomže tentokrát mě mimozemšťani nedokážou strhnout. Zábavná stop-motion vložka, třetí kytara dává muzice konečně "koule", ale nejpuntíkatější košile rozpaky nerozčeří.

Ostatně i samotný závěr festivalu můžu dramaturgicky označit za (přinejmenším) riskantní. Po náloži indie rocku a punku, hiphopový trojboj a Chvrches, muzika do sluchátek, kterou si naživo dávám zpovzdálí. Saul Williams na mě nepůsobil kompaktně, jako by on i hudební podklad hráli vlastní ligu, nedokázali souznít. Sami v sobě, ani s nepočetným publikem. Nezbývalo mi než vsadit na kapelu, kterou bych raději viděl pod střechou. Publikum kolem mírně "zestárlo", pár líných dešťových kapek do zátylku, rudě nasvícená scéna, které dominovaly dvě soupravy bicích. Massive Attack už možná ztratili svou aktuálnost, přesto si nemyslím, že by vlastní hloubku a legitimitu museli jakkoliv obhajovat skrze (politická) prohlášení. Epileptická světelná show, Kraftwerk bez robotů, všechny atributy velkého festivalového setu. Chvílemi hodně "na sílu" a jindy zas neskutečně autentické. Zavřít oči, aby byl člověk blíž, znamenalo ztratit krok s příběhem. Navíc taneční krace hostujících Young Fathers, úplnej šedesátkovej Karel Gott. Ta otázka už padla, jaká je tady cena prožitku? Je to ten okamžik, kdy veškerou minulost vyměníte za prchavou přítomnost, při které do ticha vydechnete: "byl jsem u toho"? Nesejde na tom, jak dlouho tenhle okamžik vydrží, podstatné je být součástí příběhu.

Příběh letošního Rock for People mi byl, i přes odvážnou a pestrou dramaturgii, opět poněkud vzdálený a z dílčích doteků si odnáším víc té nostalgie, než prchavé, krásné přítomnosti. Možná si, jednoduše, nejsme souzeni.