Roskilde 2017: Dorota a tři moshpity

Ať už šlo o “vylepšené” bezpečností procedury, které způsobily půlhodinové fronty před areálem, výpadek proudu během koncertu RÜFÜS nebo bezhlavý nářez v podaní Justice, začátek hlavních dnů Roskilde Festivalu nebyl pětihvězdičkový. Francouzské elektronické duo sice set načalo s největšími hity D.A.N.C.E. a Genesis, ale když pak půl hodiny hráli méně známé skladby, publikum začalo řídnout. Další exodus nastal s příchodem deště a na rozloučenou kapele mával značně prořídlý dav. Názor Justice se nedozvíme, během hodinového vystoupení neřekli ani slovo a koncert postrádal... charakter.

Za lepší konec to vzali při otevírání Avalon stage američtí A Day to Remember. Hned na úvod zahráli nejpopulárnější All I Want a energie, kterou vlili do publika, vydržela až do konce. Na hranici pop punku a metalcore zahráli nové i starší skladby a komunikace s publikem byla špičková. A kdybyste váhali, co je “crowdsurfing on top of crowdsurfing”, tak brzy snad budou venku fotky muže, který stojí na břiše crowdsurfera a oba se nechávají unášet směrem k pódiu. Ode mě ty fotky nečekejte, já je držel nad zemí.

Z jednoho moshpitu do druhého se šlo i během Idles. Bristolský kvintet hraje tvrdý punk šmrncnutý britským hospodským humorem (Kolik optimistů je zapotřebí k výměně žárovky? Žádný!) a špetkou romantiky a s fanoušky to umí skvěle. Kytaristi se zapojili do moshpitu, zapluli si na rukou a odvděčili se nejlepším koncertem dne. Titul ale málem připadl Kevinu Morbymu, který dokázal, že rock n’roll ještě není mrtvý. Publikum skvěle reagovalo na všechny písničky a rozhodně nepřišlo jen na největší hit Dorothy.

Poslední moshpit byl na programu pod taktovkou G-Eazyho. Americký rapper sice nepředvedl bůhvíjakou šou, ale o tu se postarali sami diváci. Hromadě skákajících těl bylo jedno, kolik procent zpěvu je z podmazu, a když se ozvaly první tóny nejznámější skladby Me, Myself & I, založili jsme v kotli sbor a ještě několik minut po koncertu zpívali: „Solo ride until I die...“