Roskilde 2017: Pláč v dešti

Je hotovo. Roskilde Festival pro mé hudební srdce skončil. Vystoupení nejdůležitějších jmen už jsou historií, ale vzpomínky stojí za to… Odpoledne načala Sigrid s indie popem, který je v dnešní době hlavním exportním artiklem norské hudební scény. Mezi skladbami neskrývala nadšení z šance tady hrát a došlo i na roztomilé výkřiky štěstí. Diváci nejlépe reagovali na závěrečný hit Don’t Kill My Vibe a potlesk, kterého se jí dostalo, naznačil, že za pár let ji uvidíme na větší stagi.

Tvrdší složkou čtvrtečního programu byly koncerty norských Blood Command a belgických Oathbreaker. Norové se vytasili se standardním posthardcorovým nářezem, který z šedi průměrnosti vytáhly ženské vokály. Ačkoliv se jednalo o festivalem vyznačený moshpit-koncert, na žádnou větší mlátící akci nedošlo a všichni se spíše dívali na vnady Silje Tombre. Mimo typické žánry stojí Oathbreaker, kteří do black metalu přidávají shoegaze, ve výsledku se ale jedná o méně melodické Deafheaven s frontwoman. Nejlepší řev dne ale předvedl Sam Herring. Frontman Future Islands je zářící hvězdou na indierockovém nebi a dvě alba, kde většina písní zní stejně jako nejznámější Seasons (Waiting On You), prezentoval znamenitě. Skladby plné zármutky a dalších negativních emocí doplňoval tancem zlomeného muže - svůdný, se smutným výrazem ve tváři, refrény často vyřvával skolený žalem.

Nic ovšem nepřekoná emoce, které vyvolali The xx. Masivní, intenzivní, dokonalé. Nové album I See You přineslo do smutných, láskyplných písní taneční složku a dynamice koncertu to prospělo. V pitu se tančilo, zpívalo a brečelo, do toho na nás padal silný déšť - zážitek, který znamená stoprocentní hodnocení. Romy nám vyprávěla, jak ji v šestnácti na Roskilde opustila přítelkyně, po letošku bude na mít na Festival novou nejdůležitější vzpomínku. Stejně jako já.