Sám doma #1: Slintám, tedy jsem

Českou televizi potřebujeme. Nepotřebujeme všechny její pořady. Anebo čtyřiadvacetihodinový zpravodajský program, na kterém se opakují otázky, odpovědi, témata, mluvící hlavy. Během korománie jsem propadl dojmu, že když budu pozorně poslouchat několikrát za den všechny ty příspěvky, budu vědět víc. Jenže když dám pryč spekulace a řeči pořád dokola, nezůstane nic. Píše matka: Já se na to nemůžu dívat, deprimuje mě to. Píšu matce: Tak to vypni.

Další kanál nabízí opravdickou oázu ducha. Sama doma je fenomén, u kterého jsem žehlil, pochlastával, onanoval mentálně i fyzicky, v průběhu let dospíval po jeho boku. Nejvíce oceňuju vnímavou, empatickou, sounáležitě založenou atmosféru plnou humanistického entuziasmu pro věci všední a lidské, pro jedince, kteří nám pomáhají s denním přežíváním. Na každého hosta tu čeká jedna až dvě otevřené moderátorky, které každou vyslechnutou větu doprovázejí hluboce prožívaným „hmmmm“, často vedeným dvojhlasně. Jestli tam přijde dermatoložka, herec, virtuóz na sadu pilníků nebo autistický kojenec, dostane se mu jedinečného přijetí. Nejfantastičtější televizní pořad posledních třiceti let.

Zatímco ve zpravodajském nonstopu hraje pořád stejná písnička. Místo marnivé hry na akčnost (z nedávné minulosti třeba tři redaktoři v různých částech Bratislavy předávající si slovo v předvečer vyhlášení slovenských parlamentních voleb, wtf?) nebo stále stejných zpráv od našich zahraničních reportérů k aktuální pandemické situaci, opakujících se čísel a prvoplánového útočení na city bych rád věděl, jaké faktické kroky dělají cizí vlády. Třeba. Nebo odkud nakupujou zdravotní materiál a za kolik. Nebo jestli zavedly státní pobídky, jestli se podniky přeorientovávají na jinou výrobu. Nebo jestli vlády podporujou živnostníky a jak. Jestli se ty největší subjekty pokoušejí svézt na tom, čemu se v ptydepe říká „záchranná opatření“. Místo toho se na obrazovce střídají různě načesané hlavy v různých částech světa a utvrzujou diváka, že se děje všechno najednou a on je u toho. Povrchní inscenace, mihotavý pohyb na hladině, na kterou chčijou ti s velkou šrajtoflí, zatímco snaživci s kamerami jim leští zrcadlo.

Taky jsem chtěl sledovat Art Zónu speciál, živý přenos, hlavní téma knižní průmysl. Jenže uvaděč Saša Michailidis, kterého jsem pokládal za bystrého člověka, měl na sobě roušku s heslem „punks not dead“. Moderátor veřejnoprávní televize… Vypelichaný chlemt’n’roll Visacího zámku ve vyprodané Lucerně v roce dva dvacet dává větší smysl než taková debilita. Hmm.