Šejkr#100: Slova jako sekery, myšlenky jako třísky

Byl jsem tu, ale už tu nejsem. Po víkendu v Trnavě přišlo unavené pondělí, několikahodinové cesty vlakem nejsou moje oblíbená disciplína. A vlastně celý týden je náročný, mám březen rozdrobený několika cestami, což by mělo znamenat oživení. Akorát si nadechnutí jiného vzduchu vybírají svoji daň. Předem. Ten svět nás nemohl vidět, zpívá Nabihah Iqbal a já věřím, že rozumím. Kinterovi určitě. Proč mě ty adhd instalace uklidňují?

„To by bylo mega, kdybys přijel. Máme tu zrovna o víkendu takovou akci...“ Jo, přemluvit mě bývá někdy snadné. Sedím v trnavském obýváku a poslouchám nezmasterované manifesty. Koho asi tak může sakra napadnout vyprávět události u baru Tepláreň z pohledu vraha? Z chemických beatů mrazí, slova se zarývají hluboko do mozku. Pokud se v předchozích dnech ozvala myšlenka, že ten výlet není nutný, že můžeme udělat rozhovor skrz obrazovku, tady ji definitivně zaháním. Bez nasátí místní reality bych tomu nikdy nemohl dostatečně porozumět. Ve Full Moonu brzy mnohem a mnohem víc, bude to mega a ta deska ještě víc. Slova jako sekery, myšlenky jako třísky. Kultovní ještě před vydáním.

„I’m not an algorithm,“ říká Kintera vytesaným nápisem a má zatracenou pravdu. Pokud by snad někdo pochyboval, tak v M ještě vězí sekera. Procházím třemi patry věže pražského Centra DOX a mezi stovkami Kinterových „kreseb“ si připadám jako doma. Ty uvozovky jsou možná navíc a nemají znamenat zpochybnění, přestože nejde o klasická díla. Jenže sám autor ten termín používá, tak o čem se dohadovat. How Can I Help You?, ptá se Kintera. Že by třeskutou záplavou slov, která řečené kresby zdobí? Rychlými záznamy na stránkách deníku, který si výtvarník píše už víc než dvacet let? Nepomáhají ani sudy s ledabylými nápisy imaginace, frustrace nebo zášť, podobné je to s umělohmotnými barely zlosti nebo žalu. Na jiném místě zase číhá (zatím) prázdný kbelík s nápisem smrt, na dalším ulepené sklenice plné letargie nebo slizkosti. Zábavné, důkladné i frustrující. Mohli jsme to tušit, když Kintera přes facebook začal aktivizovat majitele svých kreseb. Jinými slovy – byli jsme varováni.

Na podobných ohňostrojích imaginace je nejlepší, že se k nim můžete neustále vracet. Centrum DOX nabízí tuhle příležitost téměř do konce prázdnin, Denisova novinka bude k dispozici ještě o poznání déle, vlastně napořád. Proč je mi tak dobře mezi podobně silnými vyjádřeními? Proč tahle varování spíš uklidňují? Možná podobnou intenzitu potřebujeme. V sále holešovické galerie se už rovnají skleničky na slavnostní vernisáž, tu ale raději vynechávám. Odcházím dopisovat zprávu o trnavském kultu a beru si s sebou pár minut, které jsem v Kinterově deníku mohl strávit úplně sám. Právě tyhle chvíle bych nevyměnil za nic. Tenhle Šejkr že má číslo 100? „Jako bych tu nebyl.“

Dneska večer na Radiu 1 s Amálkou, Nabihah Iqbal, Party Dozen, Andreou Belfim nebo Pedrem Ricardem. A přijde taky Dave Okumu nebo australští RVG. Nothing Really Changes.