Šejkr #107: Tenhle způsob léta...

Tento způsob léta... První den plážového festivalu Beaches Brew byl zrušený kvůli dešti. O den později si o tom povídáme s jeho dramaturgem Bobem van Heurem, který tvrdí, že nás něco podobného „bude v dalších letech čekat pravidelně“, že „globální klimatické změny v dohledném horizontu instituci letních festivalů přepíšou“. Máme se o oblíbené atrakce a letní zážitkovky obávat? To asi není třeba, jen je neberme jako samozřejmost.

O festivalu Beaches Brew si přečtete jinde, bylo to vskutku báječné a osvěžující, podobně jako dva dny předtím v Boloni, která mě nadchla. Síť kouzelných podloubí, skrze kterou člověk za prudkého deště projde suchou nohou téměř z jednoho konce centra na druhý (vyzkoušeno na vlastní kůži), všudypřítomné trhy, via Mascarella, kde vedle sebe koexistují punkové bary, zábavný record store, který otvírá v sedm večer, a podnik nabízející famózní naturální vína za podobné ceny jako v kterémkoli jiném místním bistru a tak dále. Tady jsem rozhodně nebyl naposledy, říkám si ve vlaku cestou k moři, kde pak de facto dva a půl dne pršelo.

Nemám ambice řešit klimatické změny a enviromentální krizi, nemám k tomu ani data ani znalosti. Ale varovat by nás to mělo, nejde o ojedinělé případy, ale o trend. Počasím cloumaly nedávné edice Primavera Sound v Madridu a v Portu i některé letošní festivaly ve Spojených státech, a to jsme ještě pořád na prahu sezóny. Čím větší akce, tím větší problémy. Když jsem stál na balkoně hotelu v Marině di Ravenna a sledoval proudy vody, které se valí z nebe zrovna ve chvíli, kdy měl v místním přístavu začínat program složený z lokálních jmen, tak to byl asi trochu jiný druh zážitku, než když o dva dny později musely desítky tisíc fanoušků v Madridu oželet koncert Blur. Jenže i v tomhle směru jde o naše vlastní, individuální rozhodnutí, kouzlo menších akcí tady i jinde akcentuji už dlouho, nechuť jezdit na obří festivaly se prohlubuje každým rokem. Letošní výměna milované Barcelony za (trochu) deštivé a polo opuštěné italské přímořské letovisko mi sedla náramně. Nebo je možnost zůstat taky doma, pochopitelně, jak zpívá Jack Ladder: „When you dance at home, you’re not alone...“

Svět se mění, prudce a rychle, sledujeme to na každém kroku. Nenapadlo by mě, že někdy budu s chutí číst komentáře Martina Fendrycha, který pro nás coby mladé pankáče na začátku devadesátých let znamenal synonymum establishmentu, zla. V nedávném komentáři píše například toto: „Vědomí, že jsme chybovali, je zároveň první krok k dobré změně. Jistě máme na to žít jinak, vymanit se ze ‚spotřebáku‘, uvědomit si znovu cenu svobody, nenechat se zmítat bitkami větších a menších populistů toužících po moci.“ Změnám bychom se neměli bránit, ani se jim bezhlavě poddávat, měli bychom si je uvědomovat. Na tohle jsem nepřišel na pláži v Ravenně, tohle se snažím praktikovat už dávno. Ne vždycky viditelně, ne vždycky s úspěchem. Ale tenhle způsob léta by mohl být snesitelný.

Dneska v osm večer na Radiu 1, spolu s DJ Gäpem, Jackem Ladderem, Acid Coco, Nadine Khouri, Mont Tong nebo Tamara. Walls Come Tumbling Down.