Šejkr #110: Ta slza je pravá

Šejkr, edice mezifestivalová. Dvoutýdenní periodicita dává zdánlivě poměrně hodně času, ale když jste z těch čtrnácti celých osm dní na festivalech, tak je to pryč. Myšlenky navíc utíkají úplně jinam, hoří v Řecku, v Nigeru i Chorvatsku, blíží se první podzimní číslo a vůbec se pořád něco děje. Až najednou přijde událost, která to všechno odsune úplně jinam.

Začátkem devadesátých let se řešilo v showbizu hodně věcí, jedním z těch nejzásadnějších témat bylo, zda slza, stékající po tváři irské zpěvačky Sinead O’Conner v klipu Nothing Compares 2 U, je pravá nebo „falešná“. Inspirativní debata? Vlastně už ani nevím, jak to celé dopadlo, tábory přesvědčené o své pravdě se jistě neshodly, zato bylo určitě hned několik takových, co vystřídali strany a možná i vícekrát. Sinead O’Conner od doby zmíněné slzy předvedla podobně rozdělujících gest mnoho, po středě 26. července už nemá smysl je vyjmenovávat, pídit se po záměrech nebo se dokonce snažit o diagnózy. Určitá vysvětlení bychom ale hledat měli, už jen proto, co nám odchod a obecně kariéra irské lvice, s odkazem na dodnes výjimečné debutové album The Lion and the Cobra z roku 1987, říká o dnešku.

Není sporu o kvalitě několika alb Sinead O’Conner, ovšem většina textů věnovaných umělkyni věnuje mnohem větší prostor různým kontroverzím, což trvá minimálně od incidentu s papežovou fotografií v roce 1992. Kritice čelí i některé nekrology, na Twitteru se v tomto směru vyjádřilo hned několik známých osob, namátkou Tracey Thorn (Everything but the Girl) nebo Shilpa Ray, které jinak respektovaná média obvinily z apropriace. O’Connor určitě nebyla první obětí mediálního nátlaku a očekávání i zesměšňování z řad veřejnosti, ale byla dost možná první z těch osobností, které boj proti podobným taktikám přivedly do třetího tisíciletí. Do prostředí, které dnes tak důvěrně známe. A to přesto, že se její kariéra zlomila v druhé polovině devadesátých let, v době, kdy o sociálních sítích věděla hrstka nerdů.

Před několika lety pořídil jeden z redaktorů Full Moon se Sinead O’Connor rozhovor, který bohužel z podobného rámce nijak nevybočoval. Nešlo o kritiku, ale o poměrně nefér ironii hraničící s touhou po exhibici. Jistě, svět je zlej a zmatená umělkyně si za to možná mohla sama, ale určité hranice by se měly dodržovat. Text jsme se rozhodli nevydat, proti čemuž byl jak jeho autor, tak zástupce labelu, kterého zařízení interview stálo nemalé úsilí. Stáli jsme si na svém. Ve stejné době bohužel několik podobných rozhovorů vyšlo, není to hezké čtení. Aneta Martínková včera psala, zda nemám nějakou kamarádku, která „v 90. letech poslouchala Sinead, Courtney nebo Fionu nebo prostě nějakou jinou ženskou, o který se mluvilo jako o krejzyně“. Otázka objektivní, těším se na pořad, ale to slovo? To je příšernost, ať už je míněno jakkoli ironicky.

Vzpomínám na Sinead O’Connor celé dva dny a ještě nějakou dobu budu, do playlistu se její odchod nakonec nepromítl, upřímně bych nevěděl, co pustit. V souvislosti s jejím osudem si můžeme snadno vzpomenout na kritiku, které čelily nedávno Linda Bartošová za to, že odešla ze sociálních sítí, nebo Zuzana Čaputová za to, že se rozhodla znovu nekandidovat. Podobných příkladů je ale mnohem víc. Nemám potřebu tyto příběhy srovnávat, ale v tomhle světle se všechno zmíněné dá možná pochopit o něco lépe. „They're throwing it all this way, Dragging it back to the start,“ zpívala O’Connor před více než třiceti pěti lety ve skladbě Mandinka. Debaty vzal čert, ta slza je pravá. Vždycky byla.

Dneska v osm večer na Radiu 1 bez Sinead O’Connor, zato s Berlin Manson x FVLCRVM, Davem Gahanem, Vanishing Twin, Grails, Jamilou Woods nebo Viah, které daly nedávno skvělý koncert na Full Moon Stage. A Sleaford Mods, pochopitelně. Screaming in the Rain Again.