Šejkr 113: „Ani jeden den bez čárky.“

Babí léto vládne. Vždycky jsem měl tohle období rád, je dráždivé a pokoušivé, přelom se blíží a pracovat se nechce, zvlášť při pohledu z okna. Jenže musí, zejména když máme na říjnové číslo nějak nesmyslně o týden méně. Výroční, jasně. Jak jsem to zatraceně s tím harmonogramem před rokem myslel? Co už, jedeme dál. „Dej mi beat, dám ti song,“ říká Pavla ve Stopách a má (zase) pravdu.

Výstava Raši Todosijeviće v Domě U Kamenného zvonu je fascinující. Málokdy se vidí tak zvučná kombinace neodbytného tvůrčího puzení, kontinuálního zpochybňování a radikality. „Ani jeden den bez čárky,“ říká Todosijević názvem jednoho ze svých děl a myslí to kriticky, ve smyslu zbytné nadprodukce (produktu i ducha) a poklesu aury ve prospěch neustále vyžadované tvorby. Jenže zároveň o tom sám pochybuje, jako by ta zmiňovaná čárka pro něj znamenala určitou kotvu v realitě. Ne snad že bychom museli nutně každý den něco udělat, ale zároveň… proč si pak ten den pamatovat? Co kdybychom to zkusili jinak – ani jeden den bez vzpomínky!

Uplynulé dva týdny byly plné vzpomínání na poslední srpnový víkend v Chomutově. Možná jsme to i přeháněli. Jenže co taky jiného s tak opojnou euforií? Každý si chtěl přisadit, každý chtěl na veřejné fórum přinést vlastní obraz několika desítek společně prožitých hodin. „Sledoval jsem to na Instagramu a bylo to skoro, jak bych tam byl s vámi,“ psal mi hned v neděli kamarád s tím, že příště si to ujít nenechá. Hned několik dalších se v podobném duchu vyjádřilo v dalších dnech, tak jsem na vás všechny příště zvědavý. Věřím, že ostatní z týmu to měli podobně, Tomáš z Dokruhu vytáhl na Facebooku úplný doják předevčírem a rovnou slíbil, že už s tím končí. Já taky, ostatně je třeba se dívat dopředu a věnovat se i tomu, aby to příští rok bylo podobně povedené. Jakže to bylo s tou čárkou?

Možná právě tohle kolektorství je jakousi nevypsanou sociální sítí, která nás drží nad vodou. Ať už sbíráme čárky, vzpomínky nebo prostě chvilky pro sebe. Samozřejmě, že se často stane, že člověk pro „samá světla nevidí noc“ a pamatuje si často jen nepodstatné věci, ale… kdo tohle vlastně rozsoudí. „What’s the word I don’t care who’s up next, I feel like the first,“ říká Luci v novém singlu Martyr a já už asi podesáté opakuju: TOHLE JMÉNO SI PAMATUJTE. Nevím, co to je umění, a možná to neví ani Dragoljub Raša Todosijević, přesto (nebo právě proto) že si tuhle otázku pokládá už od poloviny sedmdesátých let. Ale vím, co si z dneška budu pamatovat. Jeho poťouchlé pomeranče. Zajděte si na ně.

Dneska v osm na Radiu 1 spolu s Luci, Tokyo Drift, Spellling, Sanam, Tomáš Palucha nebo The Dramatics. The Devil Is Dope.