Šejkr #115: Co přichází?

„Dokonce bych viděl jako úspěch, kdyby byl divák schopen beze studu říct ‚Mně se to líbí‘,“ říká v doprovodném rozhovoru k výstavě Myšlení obrazem filozof Miroslav Petříček. Výstavu, která je založena na jeho stejnojmenné eseji, najdete ve druhém patře Městské knihovny v Praze a za návštěvu rozhodně stojí. Přestože možnost, že se vám třeba bude „líbit“, bude něčím vykoupena. Respektive právě proto.

Akce Full Moon #150 se blíží a nervozita stoupá. Každé podobné výročí je samozřejmě svátek, zejména když věříte na kontinuitu a setrvalost. Sto padesát vydání. V životě by mě nenapadlo, že k podobnému číslu někdy dospějeme, je to velká věc, přestože se snažíme tvářit jakoby nic. Jen další číslo, opakuju si už nějakou dobu, částečně jistě, částečně vůbec. Když jsem si pustil video, kde těch sto padesát obálek proběhne během několika málo sekund, tak se mi zatočila hlava. Třináct a půl roku života z rychlíku. Z rakety. Ani se u toho člověk nestihne zamyslet. A v některých ohledech je to dobře, raději se dívat dopředu.

Na vernisáž Myšlení obrazem dorážím tradičně pozdě, a ještě u toho stihnu zmoknout. Všechny oficiality už jsou vyřešeny, galerie zůstává i tak plná lidí a díky bouřkovému tlaku je tu atmosféra jak ve vyprodané posilovně. Procházím jednotlivými místnostmi a po pár momentech je jasné, že je třeba zajít ještě jednou, v nějakém standardním galerijním módu. Je skvělé, že dorazilo tolik lidí, ale když to tu vypadá jako na nádraží, tak není čas na to si jednotlivé instalace a díla prohlédnout, natož na nějaké přemýšlení. „Oko je nástroj hýbající se sám od sebe, prostředek vynalézající pro sebe své cíle,“ zní jeden z citátů, doprovázejících vystavená díla. Citátů, které fungují jako návodná mapa. Jenže co dělat ve chvíli, kdy se oči soustředí spíš na to, abyste do nikoho nevrazili než na zážitky, kvůli kterým jste tady?

Vidět tak sugestivní expozici, jako je Myšlení obrazem, v podobně nestandardním módu je ale vlastně dobře. Nejen že se tak naplní přání Miroslava Petříčka ze závěru zmíněného rozhovoru – „Ideální by bylo, aby ten, kdo přijde, zjistil, že musí přijít ještě jednou. Protože mu to nedá a nemůže než se vrátit. To bych považoval za ideální výsledek naší snahy.“ –, ale hlavně proto, že přeplněný zážitek ještě více podpořil smysl výstavy. Přemýšlet nad věcmi. Teď mám v hlavě instalaci Kateřiny Šeré Nedá se svítit (sic!) nebo objekty Tomáše Hlaviny, příště si zase všimnu něčeho jiného, například daleko subtilnějších děl, které byly teď zastíněny pochodujícími těly. Tak by to mělo být. Nebýt buněk nabuzených vzdorujícími díly v galerii, to bych možná jen těžko udržel v hlavě obraz rozpuklého ořechu v mělké louži, který se přede mnou rozskočil, když jsem pár desítek minut poté čekal u asijského bistra na Gutovce na jídlo s sebou. Co je to vlastně umění?

Full Moon #150 proběhne příští středu. Těšíme, se, obáváme se, máme z toho radost. Ještě větší ale z toho, co přijde poté. Jak říkal Jacques Derrida: „Událost nesmíme vidět přicházet, událost je to, co přichází.“

Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Jim Jones All Stars, Nataleé, Adelkou Mede, Chrismanem nebo The Homesick. A s postrachem ulice. Boh stojí pri nás podvratných.