Šejkr #117: Podzim is killing me

Chybí mi Berlín. Při nástupu podzimu si to uvědomuji čím dál víc, došlo mi to, hlavně když jsem ve středu v podvečer seděl v šatně Dany Schechter ze Swans, se kterou jsme se neviděli několik let a předtím se potkávali třeba tam. „Víš, že už tam zase bydlím?“ zeptala se a jako by něco docvaklo. Nejvyšší čas se tam zase podívat, akorát to bude muset ještě pár měsíců vydržet.

Poslední týdny lítají jako listí po ulicích. Chvílemi se pomalu převalují a tvoří roztodivné mozaiky, jindy zběsile rotují v nekonečných spirálách, aby se najednou vznesly a odletěly o desítky metrů dál. Podzim is killing me. Pravidelně. Věcí je moc a všechny najednou, jako bychom chtěli předehnat čas a snad si i připravit nějaký náskok. Pořád se o to snažím a pořád jsem nepochopil, že to možná ani nejde. Že ta prázdná místa okamžitě vyplní další potřeby a povinnosti, které se vyskytnou jakoby náhodou. „Už aby byly Vánoce,“ odpovídám na jednu z nejhorších otázek v historii (Jak se máš?) na schůzce s umělkyní a jejím bookerem ohledně potenciálního vystoupení na příští Full Moon Stagei. Příhodné je, že jsme na tom všichni tři dost podobně. Koncert bude, jen ty svátky ještě.

Vzpomínáme s Danou, jak jsme se před lety toulali ulicemi Utrechtu, Insect Ark tam tehdy hrály na Le Guess Who? v prapodivné kavárně, tenhle set up se hodně nepovedl. Skleněné vitríny to sice vydržely, ale klepaly se ještě pěkných pár dní. Byli jsme pak na večeři v indonéském bistru, kde se od té doby občas stavuji a možná tam zavítám i příští týden. Další ročník Le Guess Who? je jednou z odpovědí na plnící se kalendář v Praze. Ne, příští týden mě tady nikdo moc neuvidí, utrechtská přehlídka je jednou z pravidelných radostí i povinností a taky jedním z důvodů čím dál splašenějšího podzimu. Baví mě, jak si spousta lidí myslí, že mám nějaký sofistikovaný plán. Zatím jsem se dostal k zaklikání všeho důležitého v aplikaci a po pár minutách ji středně zoufalý raději zavřel. A pak že jsou svátky daleko.

Na Swans jsem vůbec nechtěl jít, už té intenzity bylo dost, říkal jsem si. A určitě ne proto, že poprvé po třinácti letech nemám s jejich show v ČR nic společného. Jenže copak si člověk může vybírat? Některé věci jsou prostě dané, dochází mi, když se před vchodem do Hybernie potkáme s Kristofem Hahnem, spontánně se obejmeme a klábosíme, jako bysme se viděli včera. Společných zážitků je hodně, další část berlínské kliky. A možná ještě zásadnější přijede v neděli. Na koncert Danielly a Alexandera se upřímně těším, a přestože je toho v posledních dnech přespříliš, nedělní večer v Kaštanu je nutnou a milou povinností.

S Danou se nakonec loučíme v noci po textovkách, do konce koncertu nevydržím a utíkám zase k počítači. Berlínské setkání domlouváme na leden, to bude víc času, už se na ty ulice kolem Kottbusser Tor těším. Ale nepředbíhejme. Katarzia Moon je venku a ohlas je náramný, aby taky ne, i kdyby nic jiného, tak Juliiny famózní fotky si pozornost víc než jen zaslouží. Další číslo v procesu, dneska se spouští předprodej Toyota LP a jak se říká, more to come. Přece bychom se nechtěli nudit. Zrovna na podzim.

V osm večer na Radiu 1 spolu s báječnou Adelou Mede a dalšími bangery. Neighbours Burning Neighbours, sinks, Sexores, Ursulou Sereghy nebo ØXN. This Fire of Autumn.