Šejkr #118: Nevratné zápletky

Od začátku jsem tušil, že listopad bude složitý, ale zatím to vypadá, kousek za půlkou, že jeden z nejoblíbenějších měsíců v roce překonává očekávání. Poslední letošní vydání Full Moonu je už pár minut v peci, ale bolelo to, nával označených mailů už se do schránky skoro nevejde. Co vás pohání po těch letech v oboru, ptali se mě na kurzu kulturní žurnalistiky předevčírem v Olomouci. Že by to byl tenhle stres? Občas bych měnil.

O letošním ročníku Le Guess Who? jsem se vypisoval jinde, v lednovém čísle čekejte obsáhlý report kolegů. Bylo to zase náramné, co si budeme. Když jsem se v pondělí po festivalu procházel Utrechtem, tak se mi zase zastesklo nad tím, že jsem si neužil město. Jenže kdy taky, když program běží čtyři dny de facto nonstop. Slibuju si, že příští rok budu opravdu bydlet někde blíž, abych po městě mohl alespoň chodit běhat. To by fungovat mohlo. Zápletka s Utrechtem trvá už téměř deset let, pořád si dobře pamatuji svou první návštěvu v roce 2014, místní ulice už mám za tu dobu prochozené, ale pořád to nestačí. Letos jsem se nedostal ani do parku královny Wilhelmíny, to je vážně ostuda.

Návštěva olomoucké univerzity byla jako vždycky milá, podobné zkušenosti a zážitky nabíjejí. Je vážně fajn vidět skutečný zájem a chuť se ptát, naštěstí na kulturních oborech podle všeho převažují studentky, takže se dotazovat nestydí. Ani opakovaně a konkrétněji. Každá tahle debata je jiná, ale všechny spojuje skutečnost, že z nich člověk odchází s tím, že nepracuje ve skomírajícím a nikoho nezajímajícím oboru. I když na některé otázky se odpovídá složitě, například na tu, zda se psaním dá uživit. Ne že by to nešlo, ovšem člověk musí leccos vydržet. A bez nadšení to nejde.

Teď je na řadě Sevilla, tamní pobyt mi loni zachránil kůži. Ještě bych si mohl několik z těch sto padesáti kapel pustit, když už tam jedu. Pak další pracovní výjezdy, letos je to hodně v běhu, poněkolikáté si slibuji na příští rok zvolnit, ale… těžká disciplína. Nostalgií příliš netrpím, ale výjimky potvrzují pravidlo. Tou je pro mne jeden mrazivý, zprvu obyčejný pátek před třiceti čtyřmi lety. Dnešní svátek je v podstatě jediným, který mě k těm vzpomínkám nutí, kdy si je povoluji. Pokud by tohle mělo být nevratné, tak s tím asi dokážu žít.

Dneska večer to příliš sváteční nebude, ale to nevadí. Pár vzpomínek z Utrechtu, spousta novinek a jedna báječná terapie od Maryland. Návod na popcorn a taky Art Feynman, Luci, Sholto, Meowlau x Val nebo Maria José Llergo. Everything is Everything