Berlínský koncert Sleater-Kinney stál opravdu za to. Holky to daly rovnou na komoru, jako by se hrálo v obýváku. Zažil jsem hodně koncertů Swans, ale málokdy...
Berlínský koncert Sleater-Kinney stál opravdu za to. Holky to daly rovnou na komoru, jako by se hrálo v obýváku. Zažil jsem hodně koncertů Swans, ale málokdy jsem odcházel s takovým pískáním v uších. Jiné frekvence, samozřejmě, nešlo o takový nátlak jako v případě Giry a spol., ale možná i proto to bylo hůře stravitelné. S Corrie Tucker bych se opravdu hádat nechtěl, sousedova cirkulárka by zrezla závistí. Takhle nějak to vypadalo.
Drsnou hodinu a půl jsme vydýchávali v baru Roses v Kreuzbergu. Místo, které je i na Berlín až moc ‘berlínské’. Růžová plyš na zdech, od soumraku do úsvitu neustále narváno a roztomilá atmosféra. Jako soundtrack hity z osmdesátých let, kolikrát to byla docela fuška vzpomenout si. Řeč přišla i na Wolfgang Press, neprávem zapomenutou (a zoufale neúspěšnou) kapelu, jejíž desky se dnes v podstatě nedají sehnat. Minimálně Queer, Bird Wood Cage nebo Funky Little Demons by si měl poslechnout každý. Rád poskytnu alespoň digitálně.
V Berlíně se kromě jiného skvěle běhá. Už od loňska mě baví trasa z Muskauer na An der Schillingbrücke, pak po Mühlenstrasse okolo East Side Gallery, zpátky přes řeku na Oberbaumbrücke, po Schlessische strasse ke kanálům a pak podél nich až do ústí Kottbusserstrasse, po ní k metru a pak zase zpátky po Adalbertstrasse k hotelu na Muskauer. Parádní kolečko, tak nějak akorát na jednu desku. Minulý týden hrála hlavně Laura Marling nebo noví Lilacs & Champagne.
Record shopy klasika, člověk neví ani po těch letech, co koupit dřív. Ale Mercury od American Music Club byla trefa do černého, Mr. Dead & Mrs. Free, jak jinak.
Jinak zkuste určitě Fashion Killers nebo báječnou hrabárnu O-ton, hned za rohem od ní je pak Wowsville, což je ideální spojení knajpy s lokálním ležákem a record shopu, který je hodně zaměřený na garážovou scénu. Tady to nějak nepřekvapuje. Největší úlovek jednoznačně Water Babies od Milese Davise. Radost.
Minulý týden se potvrdila dobrá zpráva o obnovení kapely True Spirit, se kterou Hugo Race právě tady nahrál tunu skvělých desek. Nový singl Elevate My Love vyjde na Record Store Day a je skvělý, album čekejme na podzim. Podobné zprávy mě vždycky zastihnou zrovna v Berlíně, ani nechci přemýšlet, čím to je. Možná místní spirit…
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.