Šejkr #122: „El color de los días“

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty. Člověk by si mohl myslet, že vydavatelství Condé Nast načasovalo zprávu o transformaci serveru Pitchfork do průběhu největšího setkání evropských hudebních profesionálů schválně, skutečnost je ale horší. Bylo jim to úplně jedno.

S Richardem Fosterem se potkáváme párkrát za rok, mám rád jeho hřmotný humor i svérázný dar, díky kterému dokáže téměř jakoukoli společnost během pár minut naprosto ovládnout, úvodní citace patří právě jemu. Vzhledem k jeho konstituci verbální i fyzické by se zdálo, že s ním téměř nic nehne, ale konec Pitchforku ho vykolejil taky. Jako dost možná každého, koho jsem během minulého víkendu potkal. S Richardem jsme to probírali během těch pár dní několikrát, úpěnlivě jsem se snažil vzpomenout, kdy jsem tu stránku otevřel naposledy. Nevím. Ne snad že by to na zlověstnosti tohoto znamení mělo něco znamenat. S Pitchforkem odchází dost možná poslední závan kdysi svobodného ducha, s nímž byl svět jménem internet před několika lety spojován. Ducha, který možná nezestárl dobře, jak se někdy (a často správně) říká. Ale bylo tak nějak fajn vědět, že tady pořád je.

V Groningenu byla zima a dobře. Vlastně jako vždycky, jen si člověk nesměl připouštět hektičnost. Skoro nejvíc jsem chtěl vidět Yoniho Mayraze a Anu Luu Caiano, samozřejmě fail na druhou, i když Ana alespoň hraje na Mentu. Los Sara Fontan se napodruhé zarývají ještě hlouběji, Zaho de Sagazan boduje se třpytkami i fanfárami, Lenhart Tapes bookuju rovnou. Tramhaus potkávám jen letmo a v hospodě, půlku známých ani nezahlídnu a výstavu Unzipped stíhám až s kufrem v ruce. Cestou na nádraží směr letiště. Zastydím se nad vlastní hloupostí, když se divím, kolik je tu sakra lidí. Je sobota dopoledne, místní půlroční show The Rolling Stones navíc zítra končí. Demence podruhé: proč je tady knížka Roberta Franka The Americans? Trvá několik minut, než mi to dojde. Protože Exile on My Street. Vole. Za trest si zakazuju zastavit se v oblíbeném vetešnictví Klinkhamer, kde na mě od včerejška čeká Crescent od Johna Coltranea. Teď je mi to samozřejmě líto.

„Jeho dávná identita už ho nezajímala. Sklouzla mu ze zad jako těžký starý kabát, který akorát zabírá místo. To, kým desítky let býval, se týkalo někoho jiného, jeho ne,“ přemýšlí Vernon Subutex. Těžké čtení, dusivé, poutavé. Bez vítězů. El color de los días. Jak taky jinak, když má člověk neustále pocit, že mu něco uniká. Proč vlastně, kdy jsme se začali živit něčím, co je někde daleko a nemůžeme na to dosáhnout? Ještě že ten internet umřel.

Dneska protřepeme pár kostek ledu z Groningenu, mezitím třeba Dani Llamas, whyohwhy, Ill Considered, Don Melody Club nebo Jana Kirschner. Radio 1, osm večer. Abstract Concrete.