Šejkr #123: To podstatné již…

„S Kafkou je to jako s čímkoli jiným: když deset lidí pracuje na stejném příběhu, získáte na něj naprosto odlišné úhly pohledu. Můj je ten správný.“ (David Lynch)

„Kdepak. Už si ani nepamatuji, kdy jste naposled měli vernisáž a já neměl uzávěrku,“ odpovídám Otto M. Urbanovi na otázku, zda se zdržím na večerní vernisáž. Podobně jsem uvažoval už cestou na press preview výstavy KAFKAsque, otevřené včera v Centru DOX. Těžko říct, zda je to potřetí nebo počtvrté za sebou, ale můj dojem je takový, že je to pořád. Měsíční cykly zjevně neovládají pouze chod magazínu, co naděláme. Každopádně jsem moc rád alespoň za tu půlhodinku, kterou jsem v sálech pražské galerie strávil. Jednak výstava stojí rozhodně za vidění, plus jsem tam našel i téma aktuálního Šejkru, nad kterým jsem přemýšlel. Pravda je taková, že začátek letošního roku marně chytám, respektive mám pocit, že mi neodbytně proklouzává mezi prsty. I když, pravda. Není ten termín sám o sobě poněkud… kafkovský?

„To podstatné již není vidět,“ říká název vtahující instalace Magdaleny Jetelové, jednoho z mnoha děl, které stojí v rámci výstavy KAFKAsque za vidění. Vrátím se co nejdřív, ujišťuji se během procházení expozicí hned několikrát. Pořád mě fascinuje, jak poutavě jsou zdejší hromadné výstavy koncipovány, jakým způsobem zdejší kurátoři dokáží jednotlivá díla poskládat. Jak komunikují samy o sobě, i spolu navzájem. Jen tak na první dobrou třeba kontrolovaný chaos Jana Švankmajera a čistota Liou Xia. Parádní je taky vidět, že se díla Siegfrieda Herze, Josefa Bolfa nebo Jakuba Špaňhela vedle hvězd Mata Collishawa, Davida Lynche nebo bratří Quayových rozhodně neztrácí, spíš naopak. Samostatnou kapitolou jsou fotografie Rowynn Dumont, kterou si budu muset ještě pořádně nastudovat. Pokaždé mě tady nějakým jménem, o kterém jsem nikdy neslyšel, dostanou, říkám si zrovna u nich.

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností, jejichž dílo bývá vykládáno tak různě, jak jen si dokážeme představit. Moc dobře si vybavuji, jak jsme v devadesátkách všudypřítomným „Kafka turismem“ pohrdali, možná to u někoho přetrvalo. Zároveň je ale téměř neustále význam jeho díla přepisován a roste, ostatně nemálo z nás si právě dnes připadá jako v jednom z jeho románů. V prostředích, která před drahnou dobou tak důkladně a úsporně popsal. Full Moon si k tomu taky řekne svoje, brzy, těším se na to a zároveň se toho obávám. I když vlastně proč? Dávno přece víme, že to podstatné již…

V osm večer na Radiu 1 sice bez Franze, zato s mnoha dalšími aktuálními závislostmi. Třeskuté spojení Za! + Perrate, Erotic Secrets of Pompeii, Mourning [A] BLKstar, Brion Gysin nebo Bankrobber po japonsku. Berlin? Manson.