Šejkr #125: Jako v křesle

Přelom února a března ve znamení výletů, nejdříve tradiční Ment, týden nato zase pohádkový Leiden. Report taky někdy bude. Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Damo Suzuki byl samozřejmě král. S Can strávil sotva tři roky, ale právě ono období je pro mnoho fanoušků zásadní. Faktem je, že jeho vokální improvizační schopnosti byly na podobné úrovni jako ty nástrojové jeho spoluhráčů. A to rozhodně nebylo nic obyčejného. Suzuki nedávno odešel do úplně jiného orchestru, sotva dva týdny nato vyšla – v rámci oficiální série koncertních záznamů kapely, za kterou stojí Mute – nahrávka z května roku 1973, kdy Can hráli ve slavné pařížské Olympii. Vůbec první nahrávka ze zmíněné série, kde se objevuje Suzuki, v rámci načasování šlo zjevně o náhodu, která si tedy zahrála hodně divnou hru. Pustit si cestou vlakem z Leidenu do Haagu právě tuhle desku byla taky náhoda. Nebo nevím.

Na kolejích dunivé riffy kapely z Kolína nad Rýnem fungovaly náramně, ale to byl teprve začátek. „Vyhraď si na muzeum víc času, je tam taky největší kolekce Mondriana a De Stijl na světě,“ bylo mi řečeno. Jenže. Už při příjezdu k muzeu mě budova fascinuje, s vodními nádržemi vypadá jako ztělesněný klid a majestát. A co teprve, když se dostanete dovnitř. Zážitek sám o sobě, art deco v plné parádně, všechno neskutečně ladí, všechno nádherně zachované. Na stránkách muzea si pak přečtu, že architekt Hendrik Petrus Berlage, který má budovu na svědomí, přímo pro tuto příležitost vymyslel speciální cihlu o velikosti 22 x 11 x 5,5 cm, ze kterých je celá budova složená. Toho si návštěvník samozřejmě nevšimne, ale je to zcela příznačné. Všechno sedí do posledního detailu, vsadil bych se, že i maltu ředili jinak. Symetrie na piedestalu. A do toho mi hlavou jedou nekonečné cyklické řetězce rytmů a Suzukiho improvizace v „jazyce kamenného věku“, jak říká Ian Harrison z Mojo.

Vlastně ani nevím, zda rituální seance Can fungují lépe mezi pastelově barevnými dlaždičkami muzejních chodeb nebo mezi ostrými hranami a zkreslenými tvářemi postav na obrazech Maxe Beckmanna. Procházím sály a všechno se propojuje. Na jednom místě Beckmannovy expozice je promítána ukázka z Kabinetu doktora Caligariho, sluchátka si nechávám a dělám dobře, škrcený zvuk analogového syntezátoru Irmina Schmidta k legračně horrorovým scénám pasuje mimořádně. Stará dobrá Evropa, projede mi hlavou. Čas je plochý kruh a kultura do určité míry taky.

Nakonec devadesátiminutový záznam zvládnu hned dvakrát. Vejde se totiž i do čistých linií školy De Stijl. U broadwayské boogie-woogie trávím dlouhé minuty, ale ještě déle u křesel Gerrita Rietvelda. Symetrie, divnost, pohodlí. Právě tak si připadám, všechno zapadlo, kam mělo, jako v komfortním křesle. Kdybych bydlel někde okolo, tak se do Kunstmuzea chodím uklidňovat jednou týdně. „Opozdil jsem se o několik životů,“ říkal Pavel Zajíček.

Dneska v osm večer s Kim Gordon, šípy Tokyo Drift a Yanntraye a pochopitelně Can, přijdou taky Moimir Papalescu & the Nihilists. Combo Chimbita nebo Sheherazaad. The Initiates Piece.