Šejkr #129: „see and don't see“

Festivaly, svátky, narozeniny. Jako by toho nebylo málo samo o sobě a teď se k tomu přidalo i mistrovství světa ve snookeru. Dívat se na zelené plátno bývalo celkem kontemplativní aktivitou, přesto drama, které se na velkých stolech odehrává, letos přináší naopak ještě větší stres. Tohle má být ten vyrovnaný, střední věk?

Snooker je samozřejmě nerdy zábava, a veliká. Jak taky jinak, když se tahle kulečníková hra jmenuje podle situace, která má protivníkovi záměrně přivodit problém a složitosti? Pravidla si tady vysvětlovat nebudeme, od toho máme experty na Eurosportu, nicméně sledování doporučuji. Člověk se při tom docela dost naučí o trpělivosti, taktice a vůbec rozhodování se, teď už to jen správně aplikovat. Jenže to je právě ono, tak jako skoro vždycky. Umíme využívat zkušenosti? K čemu nám jsou simulace, když je neumíme v tu správnou chvíli použít?

Vybrat z těch mnoha small talků na Sharpu je nemožné, ostatně jen srovnat si zážitky posledních čtyř dnů minulého týdne trvá mnohem déle než obvykle. Proto tady nemůžu linkovat report, když jsem ho ještě nenapsal. Všechno bude, zatím dávejte top 5 a vydržte, ostatně ještě předevčírem jsem chtěl report z festivalu spojit s návštěvou tamní afterparty, která začíná ve stejnou chvíli jako dnešní premiéra Šejkru na Radiu 1. Spojovat se nebude, vzhledem k tomu, co všechno se nakupilo, tak snad jen v krátkosti tradiční poznámka, že pokud někdo potřebuje povzbuzení, tahle akce ho nabízí nadmíru. S tím, jak se věci dají dělat jinak, jakou atmosféru by mohly mít a jak je možno si je taky užít. Edi a Sara z Los Sara Fontan (určitě jeden z koncertů celé akce) si tam dali celé dva dny a většinou z první řady, akustický koncert Eriky Rein, Jonatána a jejich přátel přinesl okouzlující obyčejnosti a s rádoby rozzlobeností Angry Blackman si místní stokári vytřeli podlahu i strop.

Při sledování snookeru přijde člověk i na to, jak důležitou věcí je tempo, kontinuita. Rozhodně není výjimkou, když mnohem lepšího hráče (O’Sullivan potvrdí) dokáže porazit člověk, který se prostě nenechá rozhodit a jede si to svoje. Tak rychle a tak důkladně, jak je zvyklý. Upřímně, s tímhle mívám osobně taky velký problém. Kvalitu nechme stranou, ale tyhle týdny rozpůlené volnem nebo svátky jsou čiré peklo. Adaptace je klíč, ale kudy na ni? O narozeninách nemluvě. Samozřejmě se to srovná, ale trvá to. Řekneme si na Lonniem Holleym nebo na Lordu Spikeheartovi. Nebo na obou.

Dneska v osm večer tak trochu kulturní servis. Lord Spikeheart, Lonnie Holley, Mabe Fratti, Jana Kirschner, Anitta nebo Tramhaus. See And Don't See.