Člověk potkává možná až příliš hodně lidí a (až příliš) často jim nevěnuje pozornost, jakou by si zasloužili. Není to záměr, je to prostě tak. A s písničkama je to podobné.
Na cestě do Emilia-Romagna, myšlenkami v Andalusii. A taky u dvojčísla, ale s tím nebudu otravovat. Člověk potkává možná až příliš hodně lidí a (až příliš) často jim nevěnuje pozornost, jakou by si zasloužili. Není to záměr, je to prostě tak. A s písničkama je to podobné. Tenhle příběh je o obojím.
V Seville bylo loni na podzim krásně. Poslední den festivalu Monkey Week jsme seděli na obědě v La Jaula de papel hluboko v centru, kousek od žampiónů, kamarádka Estefania vybírala, jako vždy fajn (více se dočtete v reportu). Kolem nás procházel sympatický chlapík, kterého ona samozřejmě znala. Představila nás, Esteban je z jedné místní kapely, její jméno jsem tehdy ještě nepochytil. Usedl, dali jsme se do řeči, klasika. Kapely, co se děje tady, co děje u nás, nic výjimečného. Pak přišel s tím, že nás vezme do jejich hubu, kde se scházejí a snad i bydlí, odkud vysílá jejich rádio. Měli jsme čas, tak proč ne, ještě se k nám přidal František z Velloceto s Josefínou, kteří měli okna bytu přímo nad naším stolem.
Vyrazili jsme, po cestě potkávali okrojované dechové kapely, které měly zrovna nějakou soutěž, zábavné to bylo. (A hlasité.) Po pár minutách jsme došli do celkem klidné lokality, Esteban otevřel bránu, ukazoval kde kdo bydlí, v rohu stála socha, na zdech instalace, prostor s rádiem byl pod střechou. Náš průvodce vytáhl plechovky piva a pustil nevydaný song své kapely. Flamenco s elektronikou zaujalo, doptal jsem se konečně na jméno, Califato ¾, na zdi andaluská vlajka s nápisem „Andalusía libre y satánica“. Za půl hodiny jsme museli zpátky na festival. Bylo to krátké, leč příjemné intermezzo, slíbili jsme si, že se večer potkáme, na což už samozřejmě nedošlo. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho kapel. Docela jsem druhý den koukal, když jsem si Califato lustroval na síti. 140k posluchačů měsíčně jen tak někdo nemá. Přišly další songy, další místa, další zážitky. Novinku Êcclabô de Libertá (Otrok svobody) jsem pak objevil více méně náhodou. A nestačil se divit.
S touhle deskou budu otravovat ještě dlouho. Famózní směs flamenca, elektroniky, hip hopu a všeho možného, hosté jako Lole Montoya (jedna z královen andaluského flamenca), Perrate a další. K tomu jasný názor, hrdost na sebe, svou zemi, kulturu. Vzdor i radost. Posílám samozřejmě Máše a dalším, včetně třeba kolegy Somogyiho (Lyssa a Silver Rocket), se kterým vášeň pro iberskou kulturu a vůbec sdílíme. Píše, že super, a samozřejmě zkoumá dál, posílá jeden citát od kapely, překlad od něj: „Andalusie je a vždycky byla směs kultur, je to stav mysli, kde nikdo není cizinec, jsme potomci Římanů, Féničanů, Arabů, Židů, křesťanů – a chceme, abychom mohli být všechno tohle a aby se nikdo nepokoušel nějakou část naší identity amputovat." Sám si pak nacházím jiný, letošní rozhovor, kde se kapely (asi logicky) ptají, koho je tedy Andalusie otrokem. Odpověď je jasná a konkrétní: „Čeho je Andalusie otrokem? O tom ta otázka není. Sice nejsme kolonie, ale chováme se tak.“ Êcclabô de Libertá budu zkoumat hodně dopodrobna, zaslouží si to. Estebanovi jsem hned na IG psal, že uděláme rozhovor, tohle je jedna z těch desek, které se mnou budou roky. Vinyl na cestě. Nikdo není cizinec, ano, tak jsem si v Seville připadal od prvních minut.
Dneska v osm večer sice už budu v Boloni, ale na Radiu 1 pojedou Califato ¾ hned několikrát. Spolu s nimi Ida the Young, Kabeaushé, Adelaida, Barry Adamson nebo Pauline Chrastina. All You Can Do Is Try.
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.