Šejkr #149: Saudade z nákupáku

Prvních pár dní v Portugalsku a crash až na půdu, podrobněji v pořádném reportu brzy, po návratu toho bylo příliš. A další festival za rohem… Včera jsem procházel skrz panelákovo-supermarketovou spletitost dole ve Vršovicích a zase si vzpomněl na Bragu. Nějakou dobu to asi ještě vydrží. Na fomo už se nehraje, ať žije saudade.

„Afterparty budou v zavřeným kině v nákupáku,“ říkali lidi z festivalu Square před pár týdny, nějak jsem nevěděl, co na to říct. Dokud tam člověk není, tak si to moc neumí představit. Jedna stage v kinosále, druhá ve foyer s barem, stroj na popcorn nechyběl. (Nefunkční, jinak by se mi odjíždělo ještě hůř.) Nejzábavnější na tom bylo, že někdejší nákupák byl situovaný v samotném srdci Bragy. Od Praça da República pár metrů. Navíc rozhodně nešlo o jediné někdejší nákupní centrum, které bylo na festivalu v permanenci. Nová móda, co taky jiného s pomníky, zejména když je většina z nich vybudována uvnitř více či méně historických budov. Dřív se tam chodilo pro oblečení, dneska tancovat. Fér.

Těžko z té záplavy obrazů vybrat jen několik. Square byl jako snapchatové pásmo plné obrazů, zážitků, vůní. Chutí. Už teď se mi stýská. Upřímně to vůbec nebyl event pro mne, spousta povinností a nutností neustále někde být na čas a ready: odjezdy, příjezdy, setkání. Čas na město, respektive města – Square se odehrával hned ve čtyřech –, téměř nulový, když jsem měl poslední den konečně chvíli se po Braze projít, vládla únava. O to větší důvod se vrátit, příští rok určitě, říkám poslední den Marcíovi, který mě na Square pozval. A znovu mu to zopakuju v Lublani za týden, tam už vyjde čas i na slibovaný drink, o kterém jsme mluvili celé čtyři dny. Akorát už to nebude vinho verde.

Jeden z mnoha pěkných a mála klidných momentů přijde v městě Barcelos. Stojíme před Café Piri-Piri situovaném na břehu řeky Cávado a sledujeme mohutné středověké opevnění. První show probíhá odpoledne uprostřed rušného tržiště, později se dočtu, že největšího v Portugalsku, zábava. V Piri-Piri obsluhují dva staří pánové, místní rodák Zezinho, který nás tam zavedl, tvrdí, že si nikoho jiného za barem nepamatuje. Bob van Heur z festivalu Le Guess Who? stojí vedle mě a při výhledu na město pronese: „Tyhle momenty jsou jedny z důvodů, proč jsem se do Portugalska přestěhoval.“ Milé intermezzo, o pár chvil později přichází další nákupák a pak ještě jeden, zase s kinem. Vaticano! Tam se po nějaké době potkáváme s Juliánem Mayorgou, hrál mj. s Flash Amazonas u nás na Colours. Ve Vatikánu vystupuje sám, ale je to zase parádní, na skladbu Cuando tengo fiebre veo la cabeza de un leopardo magnífico bych málem zapomněl, přitom jeden z nejlepších názvů na světě. Když mám horečku, vidím hlavu nádherného leoparda. Z Portugalska se vracím v neděli večer a strašně chci na křest moc hezké desky Viah, trochu i proto, jak se jmenuje. Ale nejde to, saudade bylo příliš. Příště, slibuji!

Dneska na Radiu 1 vzpomínky na Square – Verde Prato, Julián Mayorga, Arianna Casellas y Kauê nebo Rocío Guzmán. A pochopitelně Viah. V osm večer. La vida es un carnaval.