Šejkr #37: Lesní hudba

Třetí den festivalu Tallinn Music Week už se vstává těžko, domluvený výlet za hranice města po stopách Arvo Pärta, respektive do vesnice Laulaasmaa, kde vzniká jeho centrum, byl před pár dny lákavý, po probuzení ale stojí na hodně vratkých nohou. Rychlá snídaně pomůže, krátce po desáté nasedám do malého autobusu s dalšími účastníky zájezdu, kteří jsou na tom viditelně podobně. Nadšení naší průvodkyně veškerou náladu vyvažuje, národní klenot se neprezentuje každý den. Sobotní provoz je nečekaně silný, autobus zastavuje po třičtvrtěhodině, zrovna dohrál Martin E. Kyšperský, který mi se svojí květnatou poklonou Psím vojákům dělal společnost. K cestě po pobřeží a následně mezi krásnými lesy nečekaně vhodné, nejsem zrovna fanoušek, ale tady Květy dostávají dvakrát podtrženou jedničku.

Dva nádherné moderní domy, přesně takhle to vypadá v těch severských seriálech, tady bych asi mohl bydlet, říkám si. Vítá nás výkonná ředitelka Anu Kivilo a Michael Pärt, skladatelův syn, který celé centrum vede. Při prvním výkladu sledujeme nádherný les, ve kterém by za dva roky měla stát nová budova Arvo Pärt Centre. Výběrové řízení nedávno skončilo a vítězný návrh je obdivuhodný. Oba mluví o propojení s přírodou, tohle místo má takové kouzlo, že se tomu věří nějak snáz. Všechno je vymyšlené, dotažené, včetně návrhu parkoviště, které bude stát půl kilometru od budovy. Rádi bychom aby se návštěvníci prošli a trochu se u toho zamysleli, nechceme aby do archívu vcházelo rovnou z autobusu, říkají. Dává to smysl.

Laulaasmaa má podivuhodné kouzlo, panuje tu nějaký zvláštní klid a mír, jakkoli prkenně to zní. V archivu jsme sotva pár desítek minut, několik slov o zpracovávání složek a memorabilií, zkoumání makety vítězného návrhu. Vše je domácky zařízeno, několik pravoslavných ikon, dvě harmonia a obrovský jídelní stůl. Je pro mě těžké odlišit, jestli jsem tu doma, nebo v práci, říká Anu Kivilo, snadno se jí to věří. Kupuji knihu s úryvky deníků, kreseb a partitur Arvo Pärta a odcházím ven, podívat se alespoň na chvíli do toho lesa, který není nijak tajemný, je plný světla a možná trochu řídký, ale jednoduše krásný. Podivně namodralé stromy a úplně jiná vůně než u nás, možná je to blízkostí moře, těžko říct. “…A ve vzduchu tam zněla hudba…,” vzpomněl jsem si, nevím proč, na Twin Peaks, úplně jiné lesy, úplně jiný pocit, ale myšlenkové pochody se ubírají vlastními cestami. Prý v téhle vesnici bydlela odjakživa spousta hudebníků, asi vědí proč.

Následující den letíme z Tallinnu do Frankfurtu, ve sluchátkách mi hraje toužebně očekávané Nerissimo, které Teho Teardo konečně před necelými dvěma hodinami poslal. “...And there’s no more, no more darkness... left...,” poslouchám jako vždy dokonalou dikci Blixy Bargelda a přemýšlím o včerejším zážitku. Na lesní hudbu jsem krátký, ale tohle bylo něco výjimečného. Najednou vím, že se tam budu muset vrátit.