Šejkr #48: Co je to vlastně to rádio?

Obecně si toho pamatuju málo, jak mnozí vědí, ale když se člověk trochu snaží, tak alespoň částečné obrysy nakonec vylezou. Posledních pár týdnů se marně snažím vybavit si, co jsme poslouchali před Radiem 1. Něco tam asi být muselo, ale už nevím. Stanice ve stínu kozy je součástí mého života tak dlouho, že to předtím už… odnesl čas.

Jenže právě s Radiem 1 je těch zážitků možná až příliš, od dobrodružného ladění v prvních měsících, noční návštěvy ve studiu v Lodecké, soutěže – ano, byly doby, kdy se dokonce telefonovalo do vysílání, jednou jsem vyhrál vstupenky na koncert, ehm, Ozzyho Osbourna, kam jsem pak nešel –, časopisy jako Post nebo Point 91, 9 (sic!), pozdně noční telefonáty moderátorům z baru kvůli hudbě na přání (dneska bych si za to nafackoval), desítky kapel a tracků. Kdyby nebylo Radia 1, tak se možná nejen moje dráha, ale osudy spousty jiných odvíjí úplně jinak, vždycky to bylo nějak spojené s hudbou, ale tahle stanice byla něco jako kotva, jistota, trám, přestože už ji poměrně dlouho poslouchám vyloženě nárazově. Těžko říct proč, ale na mysl se dere dávno vyvanulá historka, kdy jsem začátkem devadesátek jel přes půl Prahy do tehdejšího centra kontrakultury, půjčovny CD Datart v Kongresovém centru, pro objednané CD Salt Lick od huňaté kapely Tad. Ano, flanelová móda ovládala i Prahu a o půjčovnách cédéček si řekneme zase příště, to byla svého času taky taková móda. V Datartu mi bylo řečeno, že Salt Lick zapomněla Hanka V. na směně v rádiu. A takhle jsem tam jezdil celý týden, než jsem se konečně dočkal. Nekecám. Sakra, jestli tohle má být ta nostalgie, tak podobné zážitky mi fakt nechybí.

Noční telefonáty moderátorům jsem si pak vybavil, když o podobných zkušenostech plamenně vyprávěla Apačka, která si díky svému unikátnímu tempu vybrala pro pořad Moonshine právě noční směnu. Kdy jindy taky pálit kořalku než při měsíčku? „Ty vole, to jsou TAKOVÝ dementi! Klidně ti zavolaj, že hraješ sračky a málo metal, co je jim do toho jako, si snad myslej, že hraju pro ně,“ nezadržitelně pičovala na zážitky z nočního studia a smála se u toho. Když jsem jí prozradil, že podobný věci jsem kdysi asi dělal taky (tedy až na stesky „málo metal“), tak se mnou udělala rychlý proces: „No tys byl taky dobrej vůl, teda.“ Ano. Moonshine před lety logicky skončilo, víme, Lukáš se pak na Janino vysílání ještě pokoušel navázat, ale v průběhu let se on air pouto mezi Full Moonem a Radiem 1 nějak přerušilo. Docela dlouho jsem přemýšlel o novém napojení, ale pořád bylo něco jiného, znáte to, navíc před pár lety přišla nabídka z vltavského Art Café, což bylo potěšující a stále je přínosné (pro mne) a zábavné, a tak myšlenky na měsíční skvrny na Jedničce ustoupily stranou. A vlastně se to vrátilo až nedávno. Když jsme před pár týdny postávali na balkoně redakce Full Moonu se Zdeňkem Lichnovským po zrovna skončeném rozhovoru a bavili se o věcech, tak to ze mě najednou vylétlo. „No jasně, budeme rádi, pošli Domácí divočinu,“ říkal. A je to tady. Dneska v deset večer.

Takže Šejkr na vlnách. Premiéra se vším všudy, strašnická divočina, včetně debutu s domácím nahrávadlem a mikrofonem (díky, Tome, za radu, je super) a, ehm, „mixování“. (To fakt berte s notnou rezervou.) Jinak ale vše při starém, půjde o tradiční ukázku nekonzistentního vkusu, což se bude léty už jenom horšit, zazní Tamara i La chica, viz videa tady, stejně jako Silent, Tiziano Popoli, DJINN a další závislosti posledních týdnů. Snad vás to bude bavit a užijete si alespoň to koktání v několika málo krátkých vstupech, klasicky se bude spíš hrát než mluvit, to se taky moc měnit nebude. Ale Zdeněk říkal, že prý dobrý, navíc jsem ho trochu naočkoval na sbírku reklam z pirátských londýnských rádií v devadesátkách, kterou nedávno vydal label s příznačným názvem Death Is Not the End. Ještě že ta koza pořád neposlouchá. Takže dneska v deset večer, laďte včas, protože znělku vyráběl Bou a je to krása. A kdyby se vám chtělo, klidně napište. Metal stejně nebude. Deja la magia ser.