Šejkr #49: Máme se dobře, ale špatně to snášíme.

Občas se to vážně sejde. Už několik dnů, týdnů tvrdím, že záleží na počasí. Když je ráno hezky, tak je fajn, když není, tak je to nanic. Trochu prvobytně pospolná společnost. Navíc asi tušíte, jak to poslední dobou venku vypadalo, i kdyby jen při pohledu z okna. Nejen ve Strašnicích. Původně měl být tenhle text o dalším Šejkru na vlnách, pořád mi to nahrávání doma v divočině moc nejde, navíc vysílat druhý díl zrovna v den, kdy stanice slaví 30 let, je závazek. Měl to být speciální, reminiscenční díl, ale nakonec bude jiný. Stejně jako o Šejkru nebude moc tohle povídání. Ve chvíli, co to píšu, zrovna odvolávají ředitele televize, a hlavně… Chybí mi Hana Hegerová. A Dan Sartain.

O paní Haně psát nemůžu, ne snad že bych nechtěl, ale nevím jak. Stejně to řekli mnohem líp tady pánové Jiří a Pavel. Tam je všechno. Vzpomínám na koncert v Národním, narváno a nedýchatelno. Zážitek jako hrom. Nesnáším „divadelní“ zpěv, nemám rád koncerty v institucích, seděli jsme někde nahoře u střechy, horko jako v pekle. Ale byla to nádhera, do hloubky a napořád. Slova „dnes kráva mého života, mi totiž spásla další rok“ si od toho dne opakuju často. Stejné léto, jiná kaplička. Dan Sartain prvně na Sedmičce, překvapení, zázrak. Kapitálkami a nahlas. Bude to vypadat divně a asi i je, ale podobné „prožití“, podobné položení se do… role. Nikdo jsme ho neznali, Banán sice předem říkal něco o Cashovi, Elvisovi a Johnnym Thundersovi, ale znáte tyhle příměry. Ten večer tam byli všichni. (A taky Epochal, kterej debutoval.) Třicet minut a rovnou k merchi, deska samozřejmost. Teprve doma jsem se podíval, jak se vlastně jmenuje. Join Dan Sartain. Vždycky, když od té doby začne hrát Drama Queen (nebo vlastně cokoli), tak to tak je. Sakra.

„Nemám se dobře, ale dobře to snáším,“ říkala Hana Hegerová na sklonku své kariéry. Umění odejít, další věc, kterou nám tahle dáma – Paní, jak ji oslovovali snad všichni – ukázala. Objednávám nějaké starší desky, měl bych pracovat, třeba psát sloupek, ale těžko se mi poslední dobou soustředí. Hraje mi k tomu Radek Baborák a Orquestrina, společně oslavují Piazollu, vzpomenu si na Zuzku, která minulý týden pronesla: „Já se snad stanu fanouškem Animal Music.“ Pobavilo mě to. Přemýšlím, jak zrovna Libertango zvládnou posluchači Radia 1, ale vlastně je mi to jedno. Navíc to zjemním následnou Grace Jones, která téhle kráse dala tvar před čtyřiceti lety. Zrovna s touhle songou se měla pojit historka, co jsem tu chtěl původně vyprávět, ale není chuť ani nálada. Máme se dobře, ale špatně to snášíme.

Ještě k tomu dnešnímu Šejkru na vlnách. Reminiscenční nebude, i když měl být. Obecně se mi moc vzpomínat nechtělo, ostatně mi to v kontextu Radia 1 ani nepřísluší. A v době, kdy jsem pořad připravoval, mě ani ve snu nenapadlo, že budu za pár dní sedět a vzpomínat na jedno léto 2008. Každopádně dneska v deset, Paní ani Dana Sartaina pouštět nebudu, ale jak jsem říkal, bude tango, a přijdou i Tony Allen, BLK JKS nebo Katastr. A taky pár výletů do roku 1991 nás čeká. Třeba s 270 metrů vysokým Ježíšem, co nemá rád svůj job. To byly tenkrát časy, jak že to říkal Gareth Liddiard? „You can't never leave home, but you can't get back.“