“Mám to vypnout, chceš si to rovnou vzít?” Určitě nic nevypínej, odpovídám, tohle musíme nechat dohrát. Vztyčený palec prodavače v amsterdamském record store...
“Mám to vypnout, chceš si to rovnou vzít?” Určitě nic nevypínej, odpovídám, tohle musíme nechat dohrát. Vztyčený palec prodavače v amsterdamském record store Waxwell byl jasným znamením správné odpovědi, nemohl vědět, jakou mi udělal radost. Album The Individualism of Gil Evans jsem marně sháněl dlouhé roky a geniální Las Vegas Tango se přerušovat prostě nesmí. Nakoupeno jsem měl hned mezi dveřmi, jednou nohou možná ještě na ulici. Ano, úsměvné.
Jak říká Banán - v každém krámě na tebe někde čeká ta “tvoje” deska, kdo jiný by to měl vědět lépe. Většinou se nechávám překvapit, co se kde objeví, tady bylo jasno a splněno hned na začátku. Do jazzového oddělení jsem nakoukl jen z povinnosti a nestačil se divit. Alb Gila Evanse tam bylo hned několik, tohle se nestává úplně běžně. Každý zná Sketches of Spain, které Evans natočil s Milesem Davisem, ale titulů pod jeho vlastním jménem není úplně mnoho a rozhodně se neobjevují každý den. O to větší radost to bývá, vzácnou eponymní kolekci Gil Evans jsem objevil o den dříve v dalším amsterdamském vinylovém ráji Concerto, výjimečné Out of the Cool loni čekalo v barcelonském Revolver records.
“Gil byl myslitel, a proto jsem ho měl rád. Vždycky přišel s pytlíkem plným koňského křenu - tak jsme říkali ředkvičkám, které jedl se solí. Tenhle hubenej, vysokej běloch z Kanady byl odvázanej jako nikdo jinej. Rozumíte, neznal jsem žádnýho jinýho bělocha, kterej by byl jako on. V East St. Louis jsem byl zvyklej na černochy, co vyráželi ven, v pytlíku měli sendviče s opékanejma vepřovejma nožičkama, a klidně si je někde vytáhli, třeba v kině, v klubu nebo kdekoliv jinde. Ale vzít si do nočního klubu koňskej křen a jíst ho z pytlíku se solí, a k tomu ještě bílej kluk? Gil, na tý naprosto rozjetý 52. ulici, všude kolem samý super odvazový černý muzikanti ve frajerskejch ohozech, a on má na hlavě čepici. Teda, to byla třída.”
Ze slov Milese Davise je cítit jasný respekt, málokoho si slavný trumpetista tolik vážil. Oba hudebníci byli dlouholetými přáteli, Gil Evans jako jeden z mála navštěvoval Davise v druhé polovině sedmdesátých let, v době, kdy před světem ukrytý hudebník kašlal úplně na všechno kromě chlastu a drog. Letos by měl do kin přijít film Miles Ahead, pojmenovaný po dalším slavném společném albu, který prý právě tohle období zachycuje. V hlavní roli Don Cheadle.
Album The Individualism of Gil Evans jsme si nakonec ve Waxwell records poslechli úplně celé, odcházel jsem po čtyřiceti minutách hned se dvěma deskama Gila Evanse. Co znamená Svengali, si rozklíčujte sami, u nás kdysi tohle album s jiným obalem vydal Supraphon, já si ho koupil v Amsterdamu. Paměť se řídí podle tajemného zdrojového kódu - k hudbě Gila Evanse pro mě už navždy bude patřit odér kanálů holandské metropole. A samozřejmě ředkvičky se solí.
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.