Šejkr #51: Na vnitřní vlně

„Počkej, ale já měl ještě víno, vodu a kávu.“ „Jasně, to je v ceně.“ Valencie opravdu není Barcelona – neomračuje, není tak opojná, extravagantní ani různorodá. A určitě ne tak drahá. Třetí největší město ve Španělsku je vyloženě příjemným místem, sympaticky obyčejným. Na pár dní jsem získal (díky, Davide) azyl ve čtvrti Montolivet, která trochu připomíná určité části Vinohrad, nedaleko se vine Jardi del Turia, úžasný park v bývalém korytu řeky Turia, který se táhne téměř kolem celého města. Úplně jsem zapomněl, co s člověkem udělá jiný vzduch, jiné nebe, jiné prostředí. Jaké to je jít se jen tak cournout, bez jasného cíle, nutnosti čehokoli. Zastavit se v jednom z mnoha parků a přečíst si pod pomerančovníkem kapitolu knihy, objednat si café solo do hrnku nebo třeba rovnou oběd. Zejména když vám v bistru La Masía k salátu s tuňákem a vydatné porci místních vyhlášených kalamár dají vše ostatní jen tak, a ještě se diví, že nechcete zákusek. Nebude se mi chtít domů.

Báječnou kompilaci La Ola Interior si užívám už nějaký ten týden, sondu do španělského undergroundového ambientu osmdesátých let mi poslali z labelu Bongo Joe, před pár lety jsem si u nich objednával podobně zkoumavý výběr španělského postpunku. Obskurní nahrávky jsou okouzlující, některé vyvolávají neodbytně cinematický efekt, jiné zas poněkud strašidelné obrazy. K analogovým synťákům se přidávají podivné perkuse i field recordings, deska evokuje náruživý pocit spiklenecké pospolitosti a tajemství, stejně jako slaně lepkavou vůni mořského vzduchu. A to zdaleka nejen proto, že na chytlavém coveru je neznámá osoba v rukodělné masce... kreveťáka. Kluci na Twitteru nedávno říkali, že jsou fanoušci už jen při pohledu na obal, nedivím se, měl jsem to podobně. A zjevně i mnozí další, na Bandcampu zbývá posledních 150 kusů z tisíce. Z druhého pressu. Nějakou z těchhle podivuhodných nahrávek jsem se do playlistů Šejkrů pokoušel napasovat už dávno, ale kdybych si těch pár dní ve Valencii pro sebe neukradl, tak k tomu možná ani nedošlo. Bylo třeba zklidnění, vydechnutí, posazení se na jinou vlnu. Vnitřní vlnu, la ola interior.

Obrázek na obalu kompilace kupodivu s tematikou desky nemá moc společného, nepatří do zmíněné doby a už vůbec ne světadílu. Pochází z krátkého snímku The Red and the Blue Gods amerického režiséra Bena Russella z roku 2005, stejně jako fotka, která tento Šejkr uvozuje, v podivných maskách se baví sám režisér a jeho přátelé. Nálada ale sedí náramně, podobně jako intenzivní blízkost moře i hravost, tajemství a jakési svádivé osamění. Odkud jsi, ptá se chlapík, co mi v jednom z mnoha barů parádní čtvrti Russafa nese malou sklenici místního piva Turia. Una pequeñita, jak tady říkají. Z Česka, odpovídám, soustrastně potřese hlavou s poznámkou, že ví, že na tom nejsme moc dobře. Tady to vypadalo loni na jaře ještě hůř, říká, a podívej dneska. Lidi jsou docela spokojení, semklo nás to. Tenhle pocit je z Valencie skutečně cítit, možná za tím stojí i ten podivný klid, který tu panuje. (Pořád jsme ve Španělsku, sakra – jak to, že se tady nikdo nehádá, netroubí, nediskutuje?) Roušky jsou povinné, ale do šesti si sednete na zahrádku i dovnitř, obchody jsou dokořán, lidi chodí do práce, parků i ke kadeřníkovi, jednoduše žijí. A zjevně dodržují, co mají. Asi to nebude tak růžové, jak to možná navenek vypadá, ale už jen pocit, že by snad mohlo, je příjemný.

Odjet na pár dní bylo jedno z nejlepších rozhodnutí za poslední dobu. Chtěl jsem si koupit nějaké věci, podívat se do galerií, ale nakonec mi stačí jen chodit po ulicích a pozorovat okolí. A pomalu se prokousávat fascinující mystifikací Laurenta Bineta Civilizace, vracet se k některým pasážím, bavit se. A díky úplně jinému naladění taky od základu překopat playlist dnešního Šejkru – kromě Vincentky nebo Sinead O’Brien budou nakonec i Sylvie Kreusch (dřív Warhaus), Djinn nebo Planety, na jejich Rýnské zlato jsem taky přišel pozdě. A pochopitelně ukázky z La Ola Interior, i proto, že na Bandcampu teď zbývá ještě o jeden vinyl méně. Nebude se mi chtít tuhle vnitřní vlnu opustit. Nebude se mi chtít domů.