Šejkr #50: Sejde z mysli?

Odkud se berou ty obrazy, zážitky a pocity, které se nám s různou intenzitou vrací, leckdy nečekaně a podloudně, a hlavně často aniž bychom o to měli zájem? Sakra, nic proti vzpomínkám, ale stejně mě to vždycky dostane, když se zpoza toho závoje, ztěžklého každodenním tempem a aktuálními povinnostmi, vynoří nějaká dávno zapomenutá, odložená a tzv. vyřízená „záležitost“, která stihne udělat rotyku sama o sobě, a aby toho nebylo málo, tak... zákonitě spustí dominovitou kaskádu podobně dobře ukrytých památek. Aby bylo jasno, vzpomínám rád, nijak mi to nevadí, jen mě vždycky překvapí ta důslednost, se kterou se podobné zážitky zjevují. A kupí. A velmi složitě se jich zbavuje. Sejde z mysli, říká se, nezná někdo genezi tohoto úsloví? Možná by se tomu pak dalo nějak pomoct.

Minulý týden jsme s přáteli středně porušovali zákon, jasně, nemá se to, ale už je to všechno vážně dlouhé a počasí se jednoduše nedalo odolat. Nečekejte žádné drama, nic zásadního se nestalo, a byli jsme sotva tři čtyři. Nicméně skutková podstata porušení večerky, srocování a zcela jistě i zbytečně chytrých řečí, byla naplněna náramně. Někdy po jedenácté jsme se více méně spořádaně rozešli nebo rozjeli, v půlce cesty jsem to ale nevydržel a poprosil řidiče Boltu, ať zastaví. Že se projdu. Díval se divně, že se to nesmí a že mám zaplaceno až domů, ale stejně jsem vystoupil. Noční procházky jsem měl vždycky rád, navíc teď jsou ulice více méně prázdné, zvlášť v podobnou hodinu. Byla to nádhera. Okamžitě sluchátka a náhodné přehrávání z knihovny. Začalo to poměrně nevinně s nedávno zase objevenými Alabama 3, ale pak to byl takový scrabble, že jsem se nestačil divit. Le Mystère des Voix Bulgares, Silver Jews, Woven Hand, Vlasy a tak dále, žádná velké překvapení, jasně, ale většinu z toho jsem neslyšel několik let. Zajímalo by mě, kdo a jak tohle řídí. A The Eighties Matchbox B-Line Disaster! Teď si aspoň můžu říkat, že jsem si nový singl The DSM IV přivolal. Seděl jsem pak ještě asi hodinu na lavičce před barákem a nechal se unášet náhodným playlistem. Zajímavý trip. (Policie jela okolo nejméně čtyřikrát, nestál jsem jim ani za sešlápnutí brzdy. To mě trochu urazilo.)

„Zastavil jsem se, abych se podíval na známá souhvězdí a hvězdy jiskřící nad zatemnělým městem. A dolů k Podbabě i na Kladenské na obrubnících stojící lucerny, svítící po pravé straně vozovek zelenými ondřejskými kříži a po levé červenými pruhy. A na vysokých kandelábrech zavěšené svítilny, zatemněné černými příčnými pruhy. A pojednou mě ten pohled obzvláště vzrušil. Hvězdy na nebi se nějak pomíchaly s těmi barevnými světly na zemi, na zlomek vteřiny jsem se cítil jako bez váhy, jako ve snu, že jsem se snad troškou vůle mohl vznést. Několik dní mi ten zážitek pořád nešel z mysli a tak, abych se ho zbavil, nakreslil a nakoloroval jsem jej vlastně jen jako záznam.“

Kniha Praha ožralá, to je celý batalion vzpomínek, řečeno možná neobratně, ale tematicky. Než se někdo zeptá, tak ne, skutečně jsem ve všech těch hospodách, putykách, kavárnách a podobně nebyl, vlastně tam těch mých ani tolik není. Ovšem kniha Radima Kopáče a Petra Stančíka je tak pěkně poskládaná, že si člověk během popisovaného cinkotu sklenic na stránkách začne na vlastní místa vzpomínat tak nějak pěkně samovolně. Zvlášť v téhle době. O knížce víc v květnovém Full Moonu, ve zkratce jde spíš o literárního průvodce po podobně neřestných místech, viz ukázka od grafika a ilustrátora Františka Hudečka, který takhle nad ránem odcházel z dávno zavřené vinárny Kosovo v Dejvicích. Právě jeho řádky mě přivedly k tomu, jak s těmi náhle se objevivšími obrazy zacházet. Můžeme se zbavit vzpomínek tím, že si je zachováme? Může něco sejít z mysli, když si to pamatujeme?

Tak či tak, dnešní Šejkr bude tak trochu vzpomínkový, kromě několika zmíněných jmen pustíme taky konečně něco od The Fall nebo Nicka Cavea – pro ty, co se mě už minule ptali, co že se jako děje. A bude i spousta novinek. Radio 1, v deset večer.