Šejkr #52: Jaké by to bylo...

Jaké by to bylo, kdyby Kryštof Kolumbus skončil jako podřadný otrok a celá slavná konkvista se obrátila do incké invaze do staré dobré Evropy? Jaké by to bylo, kdyby vyznavači Slunce změnili křesťanský svět k nepoznání? Jaké by to bylo, kdyby Miguel de Cervantes své vyprávění o důmyslném naivním rytíři situoval do Karibiku místo do kraje La Mancha? Jaké by to bylo, kdybychom se nechovali jako idioti a alespoň někdy používali rozum?

Ponořit se do románu Civilizace od Laurenta Bineta v době toužebně rozvolňovací s sebou přináší nejrůznější myšlenky, navíc se ukazuje, že záliba v mystifikacích šok z reality vyvrátit nezvládne. A možná ani nemůže. Binet svůj román odpíchl od stejnojmenné strategické hry, jeho největší devízou ale není zpochybňování obecně známých dějin a touha po novém (jiném) řádu, ale právě obdivuhodná míra hravosti. S ní vytváří nejen alternativní minulost, ale upravuje rovnou osudy, emoce a pohnutky známých osobností, potažmo rovnou události. Celé to připomíná roztodivnou mozaiku, která nemá jen jedno řešení, každý její dílek můžeme totiž nahradit hned několika jinými. A ten jazyk? Sakra, závidím. A nejen tu představivost. Poslední stránku rovnou obracím na první a začínám znova, najednou chápu mnohem víc věcí, taky se vám to stává? Nakonec mi to nedá a střídám po částech s Borkovcovou sbírkou, tady je to podobné. Binet a Borkovec, nějaké třetí B by tam nebylo? Klobouček. Oběma.

Vnitřní vlna je dávno pryč. Bylo jasné, že návrat po šesti dnech v jiné realitě bude bolet, ale takový náraz jsem teda nečekal. Práce mraky, jasně, vydávat tři desky během stejného počtu měsíců není jen tak, zvlášť když někteří jedinci všechno mění na poslední chvíli, o časáku nemluvě, ale hlavně to prostředí. Jako vážně to přijde jenom mně, že se tady všichni zbláznili? Obyčejně jsem ten první, kdo se přihlásí k nějakému porušování nesmyslných nařízení, ale zdá se, že tady neplatí už vůbec nic. Do jisté míry je to pochopitelné, ale stejně se jeden nestačí divit, a to už raději veřejné dění sleduje s notným, ehm, distancem. Situaci na pár dní zachraňuje Calvin Love (díky moc, Františku!), Laughin‘ in the Dark je balzám a celé album Lavender taky, věřte mi. Stejně jako nová sólovka Justina Sullivana, starý pes, já vím, ale pořád umí. Obojí čekejte na konci května. Vlastně je to podobné jako s tím Binetem, člověk si pořád říká, jaké by to bylo, kdyby měl takovou žízeň po něčem novém. Nebo možná jen po aktivitě, vlastně... Apatie je hrozná věc, jenže právě v posledním roce podobné plevely bují o sto šest.

Vůbec se mi zdá, že stres a napětí kolem roste. Určitě to pramení i z nejistoty a neschopnosti komunikace, dlouhé měsíce omíláme to stejné, ale vlastně jsme se nepoučili. Jako bysme pořád hledali nějaké exaktní odpovědi, proč vlastně? Vždyť i Binetova Cilizace je nakonec plurál, v tomhle je čeština kouzelná. Není jen jedna odpověď. Finišujeme booking Moody Moon Noize vol. 2 a notně se u toho dohadujeme, o to lepší bude výsledek, těšte se. Nádherný konec prázdnin to bude. Nakonec mi z toho všeho okolo vyšla v playlistu Šejkru dost podivná směska, čekejte Ayuuneho Sule a jeho ghanskou loutnu kologo, ukázku z báječné novinky Tomáše Niesnera, futuristickou Dawn Richard i premiéru z desky Plus Minus Nula, kteří mi přes všechny změny na poslední chvíli udělali náramnou radost. Jak říkají Wasuremono: Let’s Talk About Love. Nejen dneska, nejen v deset večer.