Šejkr #53: Bude konec světa?

Loňský ročník festivalu 4 + 4 dny v pohybu proběhl v Nové (byť řádně zchátralé) strašnické škole. Bydlím nedaleko, secesní objekt částečně krytý parkem mě vždycky lákal, a navíc se nestává tak často, aby umění zavítalo k nám do hoodu. S kamarádkou sousedkou jsme se vypravili na zahájení odehrávající se ve zlověstném stínu druhého lockdownu, už na něm bylo jasné, že pětadvacátý ročník tradiční akce bude trvat sotva pár desítek hodin. Atmosféře to neuškodilo a některé instalace vyloženě potěšily. V paměti vydržela v lihu naložená esence trampství, vyživanky Rufiny Bazlové a zejména zdánlivě všední učebna, ve skutečnosti ale líheň tajné organizace B.K.S. (Bude konec světa). Na vernisáži tak nemohl chybět ani Dr. II Škába Sklabinský, který si ve své někdejší alma mater zahrál i ping pong. Pochopitelně s knihou místo pálky, byli jsme ve škole.

Optimismus je, doufejme, na místě, v posledních týdnech už se situace přece jen vyjasňuje. Pomáhá počasí a přes notné rozpaky i výrazná rezignace všech těch, kteří si zahrádky povolili o pár týdnů dříve, než to napadlo vládu. Jako by spousta věcí najednou přes noc zmizela, taky jste si všimli? Ne, opravdu nebudeme říkat, že by mělo být všechno v pořádku a funkční, skandálů máme pořád na rozdávání a nesmysly se kupí opakovaně, ale tak nějak se o něco lépe dýchá. Návrat k částečnému normálu se zdá být hmatatelnější a rychlejší, než to vypadalo před pár týdny. Upřímně (a trochu sobecky) musím přiznat, že podobné nálady oživila i středeční první dávka, v O2 Universu si člověk připadal jako v úplně jiné zemi. Perfektní organizace, všichni až neuvěřitelně příjemní a slušní. Zázrak.

Sousedské 4 + 4 dny byly na dlouhou dobu poslední výstavou, na které jsem byl. Upřímně mi to chybělo srovnatelně s koncerty. Situace velmi odlišné – komunitní požitky vs. ryze osobní brouzdání po poloprázdných sálech galerií a muzeí, ale příjem vjemů obdobný. Například výstava Toyen se otevřela asi týden poté, co se číslo, které jsme připravovali několik měsíců, přestalo prodávat… Galerijní absence možná sehrála svou roli i při nadšení z výstavy Siegfrieda Herze v pražském Doxu, ale mám za to, že bych byl podobně ohromený i bez efektu korony. O Herzově výstavě jsem psal do červnového čísla Full Moonu, které vyjde příští týden, nicméně tohle budu opakovat ještě dlouho – běžte se na to podívat. Jako malou návnadu nabízím autorovu audiovizuální esej, která nejen že leccos osvětluje, ale zároveň přináší i spoustu poklon vzorům, oblíbeným filmovým pasážím i pestrou škálu hudebních ukázek. Sugestivní, účelné i snové.

Z očkování jsem nejel rovnou domů, jak mě lékařka nabádala, ale zastavil jsem se na Sklabinského, tedy pardon, Skálově výstavě v Domě U kamenného zvonu. Pár desítek minut ještě vydržím a omezená kapacita by snad ve všední den dopoledne nemusela vadit, říkal jsem si, a taky ne. Byli jsme tam tři. Hodinka strávená ve společnosti Vlase, Brady, Cílka a dalších Skálových podivuhodných postav a stvoření den vylepšila ještě o něco víc. Na Skálovi mě vždycky fascinovala úchvatná kombinace svobody a hravosti, zodpovědnosti a píle, jeho starší práce a knižní ilustrace to potvrzují. Pohádkovými ilustracemi občas problesknou i podvratnější tóny, do řádu B.K.S. se vstupuje napořád. Náladu nekazili ani znudění číšníci, kteří si vedle galerie před vyparáděnou zahrádkou ulevovali: „Tak kdy už přijedou ty posraný turisti, kurva?“ Odcházel jsem směrem k Národní a náramně se bavil. Tady o dobrou náladu nezakopli, možná nejen dneska.

Radio 1 po měsících improvizace najelo na nové vysílací schéma, a díky tomu se mění i místo pro Šejkr. S veškerou skromností asi jediný pořad, ve kterém se Dagmar Andrtová-Voňková může potkat s Einstürzende Neubauten nebo s Fvck_Kvltem. Pevného slotu v programu si vážím, ode dneška tedy každý sudý pátek, až do odvolání. Nebo do konce světa.